Mezinárodní humanitární právo

Roku 1864 byla přijata první mezinárodní úmluva o pravidlech vedení válek. Soubor závazných pravidel vedení válek dohodnutých mezinárodním společenstvím tvoří mezinárodní humanitární právo.

cck

Jeho úkolem je chránit všechny, kteří na bojích nejsou přímo účastni nebo se boje již neúčastní v důsledku ztroskotání, nemoci, zranění či zajetí. Ani za války tak není dovoleno vše, i válka se řídí pravidly. Vážné porušení těchto pravidel je válečným zločinem a provinilce je povinen každý stát stíhat před soudem.

Základní význam dnes mají především čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí válek (z roku 1949) a jejich tři dodatkové protokoly (z let 1977 a 2005), i když od roku 1864 lidstvo přijalo a zmodernizovalo celou řadu dalších smluv humanitárního práva.

 

Základní obsah humanitárního práva můžeme stručně shrnout těmito principy:

  1. V žádném případě se nesmí útočit na civilisty neúčastnící se boje a na civilní objekty.
  2. Zbraně se vždy musí vybrat a používat tak, aby ničivé následky nezasahovaly civilní objekty nebo civilisty. Nesmí se používat zbraně způsobující nadměrná zranění a útrapy.
  3. Pokud protivník už nebojuje v důsledku zranění, nemoci či ztroskotání nebo byl zajat, nesmí se na něj útočit a musí se s ním vždy zacházet lidsky (ať se předtím choval jakkoli!).
  4. Vojenští i civilní zranění a nemocní musí být řádně ošetřeni.
  5. Zdravotníci, nemocnice, ošetřovny, sanitky a další materiál označený znakem Červeného kříže (Červeného půlměsíce nebo Červeného krystalu na bílém poli) jsou chráněni a nesmí být nikdy napadeni.
  6. Se zadrženými – ať již vojáky, nebo civilisty – se musí zacházet lidsky, a jsou-li obviněni z trestného jednání, mohou být souzeni jedině řádným a nestranným soudem.
  7. Musí být respektována důstojnost každého člověka. Nikdo nesmí být mučen ani se s ním nesmí zacházet krutým nebo ponižujícím způsobem.