Jaké druhy postižení známe

jake-druhy-postizeni-zname

1. LIDÉ SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM

Sluchové postižení má hned několik tváří: existují lidé neslyšící, kteří už se s tímto postižením narodili. Pak jsou tací, kteří přestali slyšet během života, těm říkáme ohluchlí. A nakonec jsou mezi námi také nedoslýchaví, kteří ke slyšení potřebují sluchadla a často umí také odezírat ze rtů. Speciálním druhem sluchového postižení je tzv. tinitus, kdy člověku vnitřní ucho vysílá do mozku informace o zvuku, který ale ve skutečnosti neexistuje. Tomuto fenoménu se také říká ušní šelesty a toho, kdo jimi trpí, dokážou psychicky pěkně potrápit.

2. LIDÉ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

O mentálním postižení mluvíme, když má člověk nízkou úroveň rozumových schopností a nedosahuje odpovídajícího stupně mentálního vývoje vzhledem ke svému věku. Jednoduše řečeno – tělo mentálně postiženého sice normálně roste do krásy, ale v hlavě pořád zůstává dítětem. Takový handicap pak rozdělujeme podle výše IQ na lehkou, středně těžkou, těžkou a hlubokou mentální retardaci.

3. LIDÉ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Zrakově postižené osoby si lidé často pletou s nevidomými. To proto, že řada z nich nosí na ulici bílou hůlku, i když třeba netrpí úplnou ztrátou zraku. Nevidomost je totiž jenom jedním stupněm zrakového postižení, kterému předchází řada jiných potíží s očima. Spousta lidí je například slabozrakých, vidí jen málo, nebo například neumí pořádně zaostřit, jsou světloplaší, někdy se jim ztrácí vidění se soumrakem. Lidé s různými stupni zrakového postižení si proto rádi pomáhají bílou holí. Ta funguje nejen jako prodloužená ruka, která prozkoumává terén, ale také jako jasný signál pro okolí, který říká: pozor, špatně vidím!

4. LIDÉ S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM

Postižení pohybového aparátu může mít tolik podob, že by nám na ně jeden článek nestačil. Zjednodušeně ale můžeme tento typ handicapu rozdělit na postižení vrozená a na ta, která člověk získá až během života. Jednotlivé stupně handicapu pak mají spoustu názvů, které jako by vypadly z učené knihy: paraparéza (částečné ochrnutí poloviny těla), paraplegie (úplné ochrnutí poloviny těla), tetraparéza (částečné ochrnutí všech končetin), tetraplegie (úplné ochrnutí všech končetin), kvadruparéza (částečné ochrnutí celého těla) a kvadruplegie (úplné ochrnutí celého těla).

Jak vlastně „vidí“ nevidomí?

Určitě už jsi někdy zkoušel zavřít oči a představit si, že najednou nic nevidíš. Vrtalo ti hlavou, jaké to je? Tak pozorně čti! Nejvíc totiž záleží na tom, v jakém věku člověk o zrak přišel.

  • Pokud to bylo až během dospěláckého života, pak je pro nevidomého zrak úplně totéž jako pro tebe. O světě okolo sebe přemýšlí stejně, jen o něm dostává informace prostřednictvím jiných smyslů. Když třeba slyší bzučení, představí si vosu, když cítí kapky deště, myslí na zataženou oblohu. I když je ve skutečnosti nevidí, vnímá je ve své hlavě v plných barvách a tvarech.

 

  • Když člověk přišel o zrak jako dítě, může si pamatovat jenom barvy a jejich odstíny. Jeho vizuální paměť totiž v té době ještě nebyla dostatečně rozvinutá, aby si dokázal ukládat do paměti úplné detaily. Proto mnohem citlivěji vnímá zvuky a doteky.

 

  • Třetí skupinou jsou lidé, kteří neviděli od narození nebo batolecího věku. Vůbec netuší, že je svět barevný, jak vypadá míč nebo zmrzlina. To ale rozhodně neznamená, že jsou z toho mrzutí! Naopak, naučili se totiž svět vidět doslova svýma očima. Těma vnitřníma. Kdyby ses jich zeptal, co vidí, zřejmě ti odpoví, že nic. A budou to myslet smrtelně vážně – jejich mozek totiž o možnosti vidění nemá ani potuchy, proto nedokáže ani signalizovat, že je všude kolem tma.