Adam Ondra: Na Facebook není čas

Sympaťák Adam Ondra má věčně pusu od ucha k uchu. A je proč: od dvanácti patřil k deseti nejlepším lezcům na planetě, mistrem světa se stal dokonce třikrát a z poslední výpravy do Yosemitského národního parku se vrátil coby rekordman, když jako druhý člověk v historii pokořil slavnou Dawn Wall. Stal se tak v pouhých třiadvaceti letech nejlepším lezcem vůbec.

_adam-ondra8

Adame, lezení se věnujete od šesti sedmi let…
Začínal jsem dokonce ještě dřív. Narodil jsem se do horolezecké rodiny. Mamka s taťkou lezli a přirozeně mě brali i do skal. Už jako malý capart jsem si hrál v prachu dole pod skálou a chtěl jsem to zkusit taky. Otravoval jsem tak dlouho, dokud mi to naši nedovolili. Postupně to přešlo od houpání se na laně až do fáze, kdy jsem začal lézt trochu víc. Asi v šesti letech už jsem se dostal na své první závody.

Od dvanácti patříte ke světové špičce. To určitě znamenalo spoustu cestování a tréninků. Jak jste to skloubil se školou?
Ve škole mi nikdy nedělali problémy. Byl jsem docela cílevědomý, co jsem zameškal ve škole, to jsem dohnal později sám, třeba v autě cestou zpátky ze závodu. Ale už někde na gymnáziu to bylo hodně hektické, určitě jsem dost chyběl, třeba i 30 % všech hodin. Zároveň se mnou ale učitelé neměli problém, protože jsem dopsal písemky a známky jsem měl dobré.

Představte si, že je někdo tak mladý jako vy, když jste začínal. Nemá rodiče, kteří by ho vedli k lezení… Co byste mu poradil? Jak se k lezení nejlépe dostat?
Dřív to určitě bylo náročné, ale dnes už jsou minimálně v každém krajském městě nějaké kurzy, kde vás vše naučí, alespoň z toho metodického hlediska. Když se člověk pak naváže na lano, aby věděl, co má dělat, a aby to bylo bezpečné.

Kromě rodičů jste nějakého mentora nebo trenéra měl?
Já jsem byl takový specifický případ. Rodiče mě obrovsky podporovali, jezdili se mnou do skal po celé Evropě, bez čehož bych určitě nebyl tam, kde jsem teď. Ale zároveň jsem byl strašně individuální, nenechal jsem si ani v těch sedmi letech radit, jak lézt. Chtěl jsem si to prostě dělat po svém. Takže trenéra jsem neměl až do svých devatenácti let. I když je ten můj tréninkový způsob možné považovat za amatérský, tak myslím, že po těch mnoha letech jsem si našel takový, který fungoval.
Později jsem uznal, že budu možná poslouchat třeba i rady někoho jiného. Spojil jsem se s kamarádem ze Španělska. Patxi Usobiaga byl jediný člověk, kterému jsem jako trenérovi dokázal věřit.

Co vlastně potřebuje mladý člověk na to, aby se stal profíkem? Kde přichází ten zlom mezi amatérským a profi sportem?
Já jsem ten zlom nikdy necítil, někdy v šesti letech jsem do lezení dával všechno a už tehdy jsem snil svůj sen, že bych mohl být profesionálním lezcem. Zároveň to, že jsem šel na trénink, pro mě nebylo povinností. Šel jsem na trénink proto, že jsem si šel „zalézt“, ne proto, abych v tom byl dobrý. Lezení mě vždycky bavilo. Trénoval jsem hodně a tvrdě, ale nikdy jsem to necítil jako oběť.

Jasně, ale v určitý moment se volnočasová kratochvíle zkrátka stává vrcholovým sportem. Kdy to je? Když se poprvé přihlásíte do opravdové soutěže?
Tak v tom smyslu bych byl vrcholovým sportovcem už od prvních závodů – Mistrovství České republiky mládeže v roce 1999, kdy mi bylo šest let. Od té doby už jsem si sám říkal: na tento závod chci jet, na tento nechci. Ale profesionálním lezcem, že bych se lezením živil, tak těžko říct, kdy přesně to přišlo. Samozřejmě přicházeli postupně sponzoři, ale dál jsem žil doma u rodičů, ti mě dlouho živili. Profesionálním lezcem na plný úvazek jsem až poslední rok. Do té doby jsem lezení kombinoval se studiem.

A už nestudujete?
Loni v červnu jsem dokončil bakalářské studium. Teď si dávám pauzu. Budu velmi pravděpodobně pokračovat, ale čím vyšší úroveň studia, tím je všechno hektičtější a náročnější. Cítil jsem, že by to nebylo zdravé. Mělo to i negativní dopad na moje lezení, takže teď si užívám, že se mohu věnovat tréninku. Po tom posledním úspěchu v Yosemitech je mediální zájem o dost větší a myslím, že bych školu momentálně ani nezvládal.

Dá se lezením živit celý život? Nebo lezci také odcházejí do lezeckého důchodu?
Ono je více disciplín. Pokud bereme vyloženě sportovní lezení těch úplně nejtěžších cest nebo jezdění na závody, tak tam už mnoho třicátníků není. Ale můžete se věnovat něčemu jinému, třeba lezení v horách, kde fyzická výkonnost nehraje až takovou roli, ale je tu naopak nutná velká dávka zkušeností. To je například něco, kam se můžu vydat i za dvacet let. Dá se to spojit i s přednáškovou činností. Když to člověk všechno zkombinuje, může se „lezením“ živit klidně celý život.

 

_adam-ondra3

Někteří sportovci bývají úspěšní, protože mají speciální předpoklady pro to, aby zdolávali rekordy. Plavec Michael Phelps má například extra dlouhé ruce a trup, takže plave rychleji než jeho soupeři. Máte také něco podobného, v čem vězí váš úspěch? Nebo je to prostě poctivým tréninkem?
Lezení je hodně kontaktní záležitost. Možná se zdá, že záleží hlavně na síle nebo na tom, kdo udělá víc pohybů nebo se udrží na menším chytu, ale to je jen jedna část. Je samozřejmě potřeba mít určitou sílu, ale také ji musíte umět dobře použít. Někdo je na skále silný, ale má špatný rytmus lezení, nemá lezeckou intuici, neví, jak nejefektivněji využít následující krok, nedokáže si cestu naplánovat tak, aby se co nejméně unavil. Já třeba nevynikám v síle, ale vynikám v technice. Dokážu si najít triky, jak si cestu ulehčit, vím, kam založit patu nebo špičku, jak si odpočinout. I ta psychická stránka je moje doména. Na závodech nejde jen o to, jestli se člověk bojí pádu, ale bojí se hlavně samotného neúspěchu. Máte jen jeden pokus, tu cestu jste nikdy předtím nelezli a je těžké vědět, jakou sekvencí cestu lézt. Ohromně důležité je sebevědomí a uvolnění, je potřeba dělat rychlá rozhodnutí. A zároveň tomu rozhodnutí vždy stoprocentně věřit.

A jak je to se stavbou těla? Je lepší, když jste kratší, nebo delší lezec?
Nedá se říct, že by byla nějaká ideální lezecká postava. Já jsem jeden z nejvyšších a zároveň nejtěžších. Můžu ale závodit i s borcem, který má 160 cm. Záleží i na samotných závodech, jak pořadatelé tu cestu postaví. Určitě je možné postavit ji tak, že se ten kratší lezec velmi snadno eliminuje. Ale na to si stavěči dávají pozor, protože to by bylo nefér. Na skalách už příroda umí být krutá, tam některé cesty kratší lezci vůbec nemají šanci zdolat. Někdy ale ta menší výška může být i výhodou.

Existuje vůbec nějaká trasa nebo povrch, který byste nezvládl?
Určitě, po skle nebo po naprosto hladké skále se lézt nedá.

V některém z videí na Youtube ale bylo vidět, jak zavrtáváte nýty do skály vrtačkou… ani s tím by se vylézt nedalo?
My lezeme takzvaně volně. To znamená, že nýty slouží jenom jako jištění, nezachytává se za ně. Pak by se samozřejmě dala vylézt jakákoli cesta. My se za ně občas chytáme, když je cesta těžká tak, že ji nedáme na první pokus. Abychom si to vyzkoušeli.

Studujete si nějak dopředu trasy, nebo lezete intuitivně?
Na závodech máme šestiminutový časový limit, kdy si cestu můžeme prohlédnout. Potom nás zavřou do takzvané izolace, abychom se na sebe nekoukali. Já si v průběhu těch šesti minut dokážu trasu zapamatovat a následně v té izolaci takzvaně vizualizovat. Prostě si ji třeba desetkrát prolezu v hlavě. To mi pomůže, abych lezl uvolněněji.

Ocitl jste se při lezení někdy opravdu v úzkých?
Člověk si může i v lezení vybrat, co je bezpečné a co je nebezpečné. Na umělé stěně na závodech nebo na skalách, kde je člověk jištěný nýty, tak – pokud používá hlavu – je to velmi bezpečný sport.

I přesto – nebojíte se někdy? Třeba výšek…
Každý se výšek bojí, ale čím častěji lezete, tím vám to připadá přirozenější. Asi bych to přirovnal k řízení auta. Každý má ze začátku respekt, ale čím častěji jezdíte, tím vám to přijde normálnější. I když nebezpečné to pořád je.

Nemůžou zasáhnout třeba nepříznivé přírodní podmínky?
Nevím, co by se mohlo stát. Většinou je člověk blízko nějaké civilizace, nic vám nehrozí.

A co když například po dešti hrozí, že uklouznete?
Proto máme nýty. Může samozřejmě selhat materiál, ale to se děje velmi zřídka. Nehody se stávají, ale spíš, když se člověk zapomene navázat, nebo ho třeba jistí začátečník, který neví, jak se to dělá.

Vyžaduje to asi velkou koncentraci.
Čím častěji člověk leze, tím méně se bojí, což může být potenciálně nebezpečné, protože se třeba zapomene navázat. Fotbal nebo hokej vnímám jako mnohem nebezpečnější sport. Ale jsou i disciplíny, kdy člověk leze trasu, která nýty jištěná není, a musí se spoléhat na přírodní jištění. To už může být potenciálně nebezpečné. Nebo lezete v horách, kde jsou nýty daleko od sebe, tam už se člověk může nebezpečně proletět. I to dělám, v Yosemitech například byly nebezpečné situace.

Vy jste tam s sebou měl tým. K čemu ten slouží?
Měl jsem s sebou jističe, dva fotografy a kameramany. Ti tu stěnu lézt nemusí, mají tam takzvaná fixní lana, po kterých se dá šplhat. I když ani to není jako lézt po žebříku, je to fyzicky náročné.

Náš magazín, stejně jako celý Český červený kříž, se hodně věnuje tématu první pomoci. Jak jste na tom vy, dokázal byste správně pomoci zraněnému člověku – nebo už jste někdy byl v situaci, kdy jste musel první pomoc poskytovat?
Zatím jsem nikdy nemusel poskytovat první pomoc zraněnému, vždy byl okolo někdo o dost zkušenější a znalejší. Vím, že mám v této oblasti poměrně nedostatky, a chtěl bych je odstranit, minimálně před tím, než pojedu někam do větších hor. Ale je jasné, že nehoda se může stát úplně všude, i mimo lezení. A být někde a nepomoci zraněnému kvůli nevědomosti je opravdu smutné.

_adam-ondra6

Tak radši pojďme k veselejším tématům. V jednom rozhovoru jste prozradil, že nosíte o pět čísel menší lezecké boty. Proč je potřeba až takový extrém?
Začátečníkům bych tohle asi nedoporučoval. Nohy na to musí být zvyklé. V praxi stojíme i na několikamilimetrových stupech. Doslova na špičce nože! Když je bota velká, tak se tam prostě nepostavíte. Všichni nosíme lezečky o pár čísel menší, někdo je má rád pohodlnější. Pro mě je důležité, jestli se udržím na stupech. Jestli to bolí nebo ne, už mě tolik nezajímá.

Prsty na nohou jste tedy lezení musel přizpůsobit. Co jiné části těla? Třeba prsty na rukou?
To je takový lezecký základ. Většina lezců má prsty velké, tlusté. Pravidelně je posilujeme. Někteří mačkají i takové speciální kolečko, ale já si myslím, že to nefunguje. Trénuji raději lezením.

Spousta profi sportovců má tvrdý režim a jídelníček. Co vy? Sekáte dobrotu, nebo si dáte také někdy hambáč a proležíte neděli v posteli?
Asi bychom tu byli dlouho, kdybych to celé vysvětloval. Hambáč si ale rozhodně nedám, ani mi nechutná. Pro mě je osobně důležité, abych jedl přirozenou stravu bez barviv a konzervantů. Jde mi také o to, aby strava urychlila regeneraci.

A teď trochu z jiného soudku: zjistila jsem, že nepoužíváte Facebook. To je taková věc, která se u lidí vašeho věku moc nevidí. Čím to?
Osobní facebookovou stránku nepotřebuji, komunikaci zvládnu i na jiných kanálech. Kdybych Facebook měl, tak bych na něm trávil spoustu času, a já musím být časově efektivní. Facebook jako firma se mi obecně moc nelíbí a nechci ji podporovat.

Prý se vám říká Dipsy. Co to znamená?
To je spíš relikt z minulosti. Dali jsme si přezdívky s kamarádem asi v osmi letech podle Teletubbies. Zůstalo mi to dodnes.

Já jsem někde četla vysvětlení, že to znamená, že jste žíznivý… zřejmě po dalších úspěších.
Tak to je zajímavé!

A když už jsme u toho, po čem jste tedy momentálně žíznivý? Co plánujete zdolávat dál?
Vždycky jsem si zakládal na tom, že jsem jako lezec co nejuniverzálnější. Věnuji se mnoha disciplínám, jezdím po závodech, někdy jedu do hor. Teď bych se chtěl vrátit ke sportovnímu lezení a posunout tu maximální obtížnost. Momentálně je nejtěžší cesta na světě 9b+. Dalším logickým krokem je vylézt 9c. O to bych se chtěl letos pokusit. Léto strávím v Norsku a budu se pokoušet o tento projekt.

ADAM V ČÍSLECH

• je mu 24 let

• 18 let už se věnuje lezení

• měří 1,85 metru

• váží 67 kilo

• 3× se stal mistrem světa ve sportovním lezení

• 9b+ je nejtěžší stupeň obtížnosti, který překonal jako první na světě