Filmař musí mít naivitu, drzost a talent

Matěj Chlupáček by byl unikátním úkazem v české kinematografii už jen tím, že svůj první celovečerní film natočil ve vlastní produkci a bez filmařského vzdělání. To, že to dokázal už v osmnácti letech, z něj dělá výjimku i v evropském měřítku. On sám tvrdí, že takové drobnosti moc neřeší...

_chlupacek2

V každé zprávě o vás se objeví slovo „nejmladší“. Nezlobí vás to už trochu?
Upřímně je mi to trochu jedno, nemyslím si, že je to něco určujícího. Nemluví to o mých filmech, schopnostech ani ničem jiném, jen to prostě konstatuje mé datum narození. Každý nějaké má.

Váš nový film Polednice přišel do kin skoro přesně tři roky po debutu Bez doteku. Jaká byla vaše filmařská kariéra před ním?
Před filmem Bez doteku jsem natáčel opravdové maličkosti. Pár krátkých, často nedodělaných filmů, několik videoklipů pro lokální kapely anebo třeba spoty pro městskou radnici. Všechno to byla skvělá zkušenost, na které jsem si ověřil, že natáčení a svět filmu obecně naprosto zbožňuji. Čas od času si něco opravdu starého pustím, pokaždé mě to hrozně rozesměje. Člověk se někdy nestačí divit!

Proč jste se vlastně začal filmu věnovat? Je pro vás zábavou, nebo uměleckým vyjádřením?
Filmařina je pro mě určitý způsob komunikace s veřejností. Můžu si vlastně točit, cokoli mě napadne, cokoli v ten daný okamžik cítím, a ohromně mě potom pochopitelně zajímá zpětná vazba. Pokaždé se těším na to, co který náš film vyvolá. Mezi způsobem uměleckého vyjádření a zábavou je ale velmi tenká hranice. Film je pro mě rozhodně obojím. V žádném případě ho však nevnímám jako práci.

Co byste doporučil nebo poradil těm, kteří by se na filmařskou dráhu chtěli dát?
Pokud někdo opravdu chce točit filmy a má přesnou vizi, jaké by měly být, nesmí ustrnout a musí si jít za svým snem. Myslím si, že kombinace naivity, drzosti a talentu je přesně to, co potřebuje každý úspěšný filmař.

Je ta kombinace důvodem, proč jste si hned první zkušenost s profesionálním filmem odbyl jako režisér nezávislého celovečerního filmu? Jak na zkušenost „nejmladšího evropského režiséra“ vzpomínáte?
S úsměvem, protože si doteď jasně vzpomínám, že jsem při příjezdu na první natáčecí den neměl sebemenší tušení, jak ohromný rozměr bude projekt vlastně nakonec mít. O svém věku jsem v té době pro jistotu nikomu neřekl, abych zbytečně nepřišel o respekt před štábem. Vsadil jsem pouze na svou vlastní intuici. Díky štábu více než 40 opravdových profesionálů jsem se ale do celého procesu okamžitě dostal a už šlo opravdu jen o to, umět vyjádřit, co přesně chci na plátně vidět. Vše, co se v Bez doteku odehrává a je natočené, je opravdu zcela autentická vize tehdy sedmnáctiletého kluka, který nikdy nenatočil víc než 10 minut na domácí kameru.

Jak se vám dělalo s filmovými řemeslníky, často o pár generací staršími?
Jak už jsem říkal, o mém nízkém věku věděl jen blízký kamarád a kameraman Saša Šurkala. Brali mě tedy jako každého jiného režiséra, na jehož plac ráno přijedou natáčet další český film. Upřímně, u mnoha funkcí jsem si ani nebyl prvních pár dní jistý jejich pracovní náplní. Netušil jsem třeba, co znamená DIT technik nebo co dělá best boy. Trvalo mi pár dní, než jsem si to všechno osvojil.

Jak vidíte svoji generaci nastupujících českých filmařů?
Český film se začíná postupně měnit k lepšímu. Přibývá žánrových filmů, odvážných projektů, které se snaží nabídnout alternativu ke komediím pro masy. Osobně si myslím, že cestou vpřed jsou výrazně levnější filmy v rukou odvážných tvůrců, ať už mladých nebo starších, kteří se nebudou bát riskovat. Oceňuji, že se například i Státní fond kinematografie stále více soustředí na komplexní a důkladnou podporu všech fází tvorby filmu. Od literární přípravy přes vývoj až po výrobu a distribuci. A taky že na Fondu vznikl okruh pro debut do 35 let. Díky němu jsme například měli možnost zafinancovat Polednici a nemuseli jsme o podporu v rámci debutu soupeřit s filmy zaběhnutých filmařů.

 

_chlupacek5

Řekněte nám o Polednici něco víc. Proč jste si k žánru hororu vybrali klasickou literární předlohu?
Po filmu Hany jsme s Michalem Samirem chtěli natočit něco „víc pro lidi“. Žánrový film, který bude zasazený do našeho prostředí. Zároveň jsme ale toužili obrátit nějaký aspekt naruby, pokusit se o něco nového. Takže jsme vymysleli koncept „hororu ve dne“. Namísto klasických nočních scén se budeme snažit používat co nejvíc denních prostředí, lidé nebudou šílet hrůzou z temnoty, ale naopak z horka a slunce. Do toho přišel náš kamarád Jirka Sádek s nápadem zfilmovat právě Erbenovu báseň. Tyhle naše dva nápady zaklaply dohromady. Jirka se ujal režie a my jsme ho pojali jako „producentský film“ s jasným zacílením na konkrétní diváckou skupinu a s definující kampaní. To se osvědčilo, protože Polednice je po předchozích experimentálních filmech naše první dílo, na které přišel slušný počet diváků.

Znamená to, že opustíte experimenty a filmy točené na jeden záběr?
Rozhodně bych netvrdil, že v naší autorské dvojici hodláme upustit od odvážnějších filmů. Riskovat chceme i nadále, tentokrát už ale s jasně vytyčeným cílem a cílovou skupinou. Fakt je, že se s Michalem stále učíme a určitě se chceme víc a víc přibližovat „velké světové filmařině“. K téhle cestě patří právě i rozhodnutí natočit Polednici na 35mm film a obecně si osvojit klasické filmové postupy z mých oblíbených 70. let. Myslím si, že k Polednici se tenhle přístup velmi hodil.

Když mluvíme o učení... Váš kolega Michal Samir má filmové vzdělání z Británie. Vy zastáváte názor, že nejlepší školou je praxe. Stále to platí?
Platí, nicméně to neznamená, že zavrhuji zajímavé formy studia, jako například právě Michalovo vzdělání na Drama Centre London. To je natolik prestižní a kvalitní škola s celou řadou profesionálů a ceněných tvůrců z britského prostředí, že by byl člověk blázen, kdyby studia na takovém místě nevyužil.

K vašemu sebevzdělávání prý patří snaha jít do kina na každý nový film. březnuJe to pravda? A stačíte je všechny mentálně zpracovávat?
Ano. Stále chodím do kina na drtivou většinu filmů, které se objeví v naší distribuci. A k tomu se dívám i na jiné, u nás neuváděné snímky. Ročně vidím kolem 250 filmů a inspiruji se různými žánry i různou kvalitou. Ty opravdu výjimečné filmy v člověku jako jediné zůstanou už navždy. Takových je ale ročně jen několik.

Váš další režisérský počin bude natáčení další řady Terapie pro HBO, tedy pro televizní kanál, který se paradoxně stal útočištěm kvalitní současné kinematografie. Co to pro vás znamená?
HBO pro mě znamená zásadní krok v mém životě, protože filmař si opravdu nemůže přát lepšího a hlavně chytřejšího partnera. Už na Polednici se nám skvěle spolupracovalo a Terapie je splněný sen. Před natáčením Bez doteku jsem si svého stálého spolupracovníka, kameramana Sašu Šurkalu, vybral právě na základě první řady tohoto seriálu. Když jsem viděl první díl, představoval jsem si, že jednou Terapii taky natočím. A ono se mi to opravdu splnilo.

_chlupacek3

 

Tento rozhovor vzniká pro Červený kříž. Musíte vy jako producent řešit i zdravotnické otázky? Umíte třeba poskytnout první pomoc? A poskytoval jste ji někdy v praxi?
Zdravotnické otázky řeším na každém place. Rád mívám během celého natáčení alespoň jednoho zdravotníka k ruce, kdyby se cokoli nešťastného přihodilo. V rámci Polednice to byla například absolutní povinnost. Točili jsme s dětmi, na place s námi byla celou dobu Karolína Lipowská, představitelka hlavní dětské role, a já odmítal riskovat, že by se jí něco mohlo stát. Navíc bylo ohromné horko, největší od té doby, co se v Čechách teploty měří. Několik lidí nám dokonce zkolabovalo během natáčení a v ten moment se nám zdravotník velmi hodil. Já sám bych ale žádnému zraněnému nedoporučoval, aby se mi svěřil do péče. Z opravdové krve, narozdíl od té filmové, více méně omdlívám.

Matěj Chlupáček (*1994)

Filmový producent a režisér. Svůj celovečerní debut Bez doteku natočil v produkci vlastní firmy Barletta Productions v osmnácti letech, aniž před tím studoval uměleckou školu. Plnou tvůrčí kontrolu si podržel i nad dalšími filmy Hany a Polednice, na kterých se podílel se svým stálým kolegou Michalem Samirem. V současnosti se připravuje na režijní vedení další řady seriálu Terapie pro kanál HBO.