Jak se zachraňovalo před 100 lety?

Když se řekne první pomoc, mají i děti v první třídě poměrně jasnou představu, co to asi je. Bylo to tak i dříve? Jak se zachraňovali naši pradědečkové a prababičky?

_pred-100lety

Kupodivu už starověk znal umělé dýchání a jsou o něm zmínky třeba i v bibli. Jenže bázlivý středověk zakázal vracet na svět lidi, kteří vypadali jako mrtví. A navíc takové umělé dýchání byl hodně nepřípustný kontakt mezi cizími lidmi.
Před sto lety už byla situace přecejen o něco lepší. Předem je však potřeba říct, že ani tehdy neexistovaly žádné ucelené a pevně dané metody poskytování první pomoci. Stejně tak se první pomoc nikdo neučil. Oni to totiž naši předkové měli mnohem složitější. I kdyby svého zraněného kamaráda nakrásně zachránili podle nejnovějších poznatků, nemohli vzít mobil (protože ho neměli) a zavolat záchrannou službu (protože sice existovala, ale auta k dispozici měla jen v Praze). Jaké metody záchrany tedy v minulosti používali?

Umělé dýchání podle Silvestra–Brosche

Zkuste se zeptat babičky nebo dědy na umělé dýchání. Možná se ještě někteří z nich učili ve škole tuto metodu. Pacienta položili na záda a něčím (svetrem, bundou) mu podložili lopatky. Zachránce si klekl za hlavu pacienta tak, že měl jeho hlavu mezi svými koleny. Potom ho chytil za obě předloktí, ruce mu složil na hrudník a přitiskl. Díky tomu pacient vydechl. Pak mu ruce upažil a zvedl nahoru až do vzpažení. To roztáhlo hrudník a pacient se nadechl. Postup se opakoval stále dokola.

Umělé dýchání podle Holgera Nielsena

Tato metoda byla popsána v roce 1932 a je určena pro bezvědomé na břiše. Pacient má ruce složené pod hlavou. Zachránce klečel u jeho hlavy. Pro výdech stlačil zezadu jeho hrudník v oblasti lopatek – měl přitom napnuté ruce – a držel dvě vteřiny. Pak povolil, chytil pacienta nad lokty a zvedl mu lokty nahoru a opět dvě vteřiny čekal. To zařídilo výdech.

Metoda podle Dr. Elyho

V Anglii byla až do období po druhé světové válce používána kyvná metoda podle Dr. Elyho. Umístili oběť utonutí na kyvná nosítka a ta sklápěli střídavě hlavou nahoru a dolů asi desetkrát za minutu. Bránice se při tomto pohybu chová jako pumpa a střídavě vytlačuje z plic vzduch a zase umožňuje jeho návrat. Způsob to byl jednoduchý, dal se provozovat dlouho a zachránil život mnoha britským námořníkům za druhé světové války.

Abeceda Petera Safara

V roce 1964 uveřejnil profesor Peter Safar svoji resuscitační abecedu. Ta dala základ resuscitačním pravidlům, která se učíme dnes. Jak tato abeceda zněla?

A = airways – dýchací cesty, tedy záklon hlavy pro jejich zprůchodnění
B = breathing – dýchání, tedy umělé dýchání
C = circulation – oběh, tedy masáž srdce
… na ni navazovala profesionální část, péče po probuzení:
D = drugs – léky
E = E.C.G – EKG, tedy monitoring srdeční funkce
F = fluids – tekutiny, jejich doplnění

Z této abecedy vycházíme i dnes, jen používáme mírně pozměněné schéma – u dospělého nejprve uvolníme dýchací cesty, poté zahájíme stlačování hrudníku a teprve pak umělé dýchání (mohli bychom tedy shrnout do schématu ACB)

A jak se zachraňovaly děti?

Oživování dětí zdaleka neprodělalo tolik zajímavých skoků. Nejčastěji se jednalo a dodnes jedná o resuscitaci právě narozených dětí. To mívaly na starosti porodní báby, které už ve starověku zjistily, že když narozené dítě nedýchá, je dobře mu vyčistit ústa a vdechnout do něj trochu vzduchu. Často se takto podařilo dítě oživit. Porodní báby si své umění předávaly z jedné generace na druhou, bez vlivu církví, pánů a dalších. Tento postup se po staletí neměnil a velmi podobně provádějí resuscitaci lékaři i v současnosti.

Zajímavosti k resuscitační abecedě:

  • Peter Safar měl české předky, jeho dědeček se jmenoval Josef Šafář a pocházel z Lukavic v Orlických horách.
  • Aby prokázal účinnost své metody, vyzkoušel ji nejprve na sobě a poté na dobrovolnících. Dnes by takto odvážný pokus nikdo nepovolil.
  • Vyslovil předpoklad, že resuscitace může být úspěšná jen tehdy, pokud ji umí co nejvíce lidí. Zasadil se tedy o vznik první resuscitační figuríny a začal se zabývat výukou resuscitace pro širokou veřejnost.