Parkour je takový, jaký si ho uděláš

Parkour objevil před deseti lety díky videu, ve kterém kluci o pár let starší než on sám běželi městem, skákali přes zábradlí a létali ze střechy na střechu. Jakmile se naučil první trik, propadl mu navždy. Dnes patří Tomáš „Zony“ Zonyga k nejrespektovanějším parkouristům v Česku. Mimo jiné proto, že své zkušenosti rozdává dál.

parkour7

Ještě nedávno býval parkour zábava pro pár nadšenců. Dnes je z něj světový fenomén. Jak se to přihodilo? 
Parkour se provozuje přes 20 let, ale je fakt, že se o něm dozvědělo hodně lidí až celkem nedávno. Zpopularizovaly ho filmy, videa, a hlavně Youtube. Zejména u nás se parkour proslavil skrze youtubery a vlogery, kteří jsou dnes ohromně populární. Jakmile někdo zasadí svůj kanál do prostředí parkouru, tak najednou každé dítě ví, že něco jako parkour existuje. Od nich se to dozvědí rodiče a najednou je z původně undergroundové zábavy módní trend. Zajímavé je, že ve světě není u dětí o parkour takový zájem, jako je tomu u nás.

Kde parkour vznikl? Odkud pochází?
Kořeny má ve Francii, za zakladatele parkouru se považuje David Belle. Jeho otec, Raymond Belle, prožil mládí během války v Indočíně. Aby přežil, věnoval se fyzickému tréninku, běhal, skákal, lezl na stromy. Později působil ve Francii jako hasič a sloužil v armádě, kde se jako tréninková metoda používal běh překážkovou dráhou – francouzsky „parcours du combattant“. Davida činy jeho otce inspirovaly. Začal stejně jako on trénovat, neustále běhal, skákal, šplhal a učil se efektivně pohybovat ve svém okolí. Původně trénoval v lesích v Normandii, později se přestěhoval s rodinou do města Lisses a naučené dovednosti zasadil do městského prostředí.

Úplně původně se tedy parkour běhal v přírodě?
Stejně jako například gymnastika vychází parkour z francouzské přirozené tělocvičné metody, která se rozvíjela na přelomu 19. a 20. století. Jedním z hlavních propagátorů byl Georges Herbert, který prosazoval, aby tělesná výchova byla založená na přirozeném pohybu – na běhu, skoku, šplhu, házení, zvedání vah, plavání a podobně. Francouzští vojáci si z jeho systému vzali prvky, které považovali za potřebné pro účely armádního výcviku, David Belle si ten systém upravil pro potřeby efektivního pohybu v městském prostředí. Jinak je ale těžké říct, jestli je parkour čistě městská záležitost. V podstatě se mu můžu věnovat kdekoli. Ve městě, v lese, ve skalách. Stejně tak je vlastně složité definovat, kdo je to parkourista…

A kdo to tedy je? Stanu se parkouristou tím, že se rozběhnu ve městě a skočím přes zábradlí?
K původnímu parkouru patří něco víc než samotný běh městem. David Belle tvrdil, že parkour je pouze způsob, kterým se člověk má zdokonalovat a zároveň své schopnosti využívat k tomu, aby zlepšoval své okolí. Razil hesla jako: „Etre fort pour etre utile“, tedy: „Buď silný, abys byl užitečný“. Trénoval, aby byl schopen lépe pomáhat lidem kolem sebe. Dnes už tahle filozofická rovina z parkouru mizí, ale my se ji pořád snažíme předávat. Parkourista by měl být užitečný, pomáhat zlepšovat své okolí. I kdyby šlo třeba jen o recyklování odpadů. Je to sice maličkost, kterou už dělá skoro každý, ale přece jen je to způsob, jak pečovat o město, ve kterém se pohybujeme.

Kdy jsi parkour objevil ty? 
Poprvé jsem viděl parkour na nějakém videu, co mi ukázal kamarád. Líbilo se mi, ale nenapadlo mě ho nějak napodobovat. O něco později mi ale jiný kamarád předvedl, jak dělá salto vzad s náběhem na zeď. A to mě zaujalo. Pozval mě, ať se přijdu podívat na trénink, který probíhal v nějakém starém seníku uprostřed polí, a jelikož jsem byl už odmalička pohybově nadaný, tak mi učení šlo dost rychle. Stejně rychle jsem se do parkouru zamiloval. Začal jsem trénovat, cestovat, potkávat parkouristy z jiných zemí, učit se od nich jak triky, tak filozofii parkouru. Tehdy, někdy před deseti lety, byla parkourová komunita ještě poměrně malá, takže se v ní soustředili hlavně srdcaři, co parkourem žili a se kterými jsem si okamžitě porozuměl.

Kdy ses rozhodl, že parkour pro tebe bude něco víc než jen zábava? Že se jím budeš živit?
Takový moment snad ani nebyl. Já jsem u parkouru zůstal proto, že si nedovedu představit, že bych dělal něco jiného. Věřil jsem, že když se mu budu věnovat naplno, tak se jím budu schopen uživit. Byl to sice sen, ale sny se začaly postupně plnit. Když jsme před deseti lety začínali, nedovedli jsme si ani představit, že bychom měli vlastní auto, kterým bychom mohli jezdit na „jamy“, neřkuli vlastní tréninkovou halu. No a vidíš – teď máme auto i halu. Sice ty jednotlivé kroky dlouho trvaly, ale nakonec se vždycky ukázalo, že vedou správným směrem.

Street sporty se v počátcích trénovaly systémem pokus–omyl neboli pád. Ty ale studuješ Fakultu tělesné výchovy a sportu. Tím pádem znáš metodiku sportovního tréninku. Používáš ji, když parkour učíš? A neubírá to parkouru na autenticitě? 
Já si osobně myslím, že jakákoli pravidla opravdu ubírají parkouru na té patině undergroundu. Na druhou stranu, v okamžiku, kdy jsme se rozhodli začít parkour trénovat a věnovat se dětem, padla na nás mnohem větší zodpovědnost. Tím pádem metoda pokus–omyl přestala stačit.

Proč jste se vlastně rozhodli začít parkour trénovat ostatní? 
S rostoucí popularitou rostl i zájem o parkour a počet lidí, kteří chtěli trénovat efektivně. Ušetřit si dlouhé roky pokusů a radši si zaplatit trenéra. Zároveň jsme čím dál častěji naráželi na lidi, kteří si otevřeli školu parkouru a nevěděli o něm vůbec nic. Věděli jsme, že s tím musíme rychle něco dělat a dát českému parkouru nějakou podobu a možná i „řád“. My sami máme licenci od ministerstva školství, udělujeme trenérské licence a v oboru trenérství se dále vzděláváme.

Jak tedy vypadá váš trénink?
Celkově se snažíme dělat tréninky co nejpestřejší. Takové, aby si z nich něco odnesli lidé, kteří o parkouru nic moc nevědí, i ti, kteří mají nakoukaná videa, znají názvy triků a trénují i sami. Každá lekce má danou strukturu, obsahuje rozcvičku, rozvoj schopností a dovedností a závěr. Také má každá lekce své téma. Zaměřuje se třeba na přeskoky, skoky, šplh, salta, ale i na rovnováhu, zpevňování těla a podobně. Samotný průběh se liší podle toho, jestli k nám přijdeš poprvé, nebo už jsi pokročilý. Pokročilejší mají v tréninku větší volnost a volí si svou cestu, jak lekci využijí. U začátečníků je důležité, aby se seznámili s velkým spektrem pohybů a osvojili si jejich správné a bezpečné provedení. Není to ale tak, že bychom jeli podle nějakých gymnastických postupů a říkali – dokud nevydržíš dvacet vteřin ve stojce, tak se nezačneš učit přemet.

Osvědčil se ten způsob? 
Přiznávám, že po prvním půlroce jsem se držel za hlavu. Připadalo mi, že se naši žáci vlastně v parkouru nijak moc neposouvají. Pak ale přišel druhý půlrok a najednou se všechno změnilo. Na každém tréninku jsem koukal s otevřenou pusou a nevěřil jsem, co všechno najednou zvládají. Jsem za to hrozně rád, protože jsem zastánce všestrannosti a tréninku odpovídajícího vývoji dětí. Chci, aby se děti něco naučily, ale hlavně aby je trénink a pohyb bavil. A to se osvědčilo, jen se v tomto případě výsledky dostaví o trochu později.

Snažíte se dětem předávat i filozofii parkouru, o které jsi mluvil? 
Snažíme, ale není to jednoduché. V osmi letech ještě takové věci prostě dětem nedocházejí. Takže se spokojíme třeba s tím, že je učíme, aby si navzájem pomáhali, jistili se a nesmáli se, když se někomu něco nepovede. Jsou to sice drobnosti, ale i na nich se pak dá stavět.

Jak se vlastně porovnávají parkouristé mezi sebou? Pořádají se nějaké souětže? Mistrovství světa?
Soutěže se pořádají, ale oficiální mistrovství světa není. Jeho obdoba je největší událost spojená s parkourem – Red Bull Art of Motion, která se pořádá každý rok na Santorini. Každý runner na ní musí předvést běh, ve kterém ukáže to nejlepší, co v něm je. Hodnotí se technické provedení, náročnost a kreativita. Mimo art of motion existují i další „disciplíny“, jako je třeba speedrun, kde vyhrává ten, kdo překoná danou překážkovou dráhu v co nejkratším čase. Nebo skill challenge, kde se hodnotí, jak se soutěžící vypořádá s vybranými náročnými prvky. Pokud se ale ptáš, jestli existuje žebříček nejlepších parkouristů, tak neexistuje. Už jen proto, že se parkour těžko hodnotí. Je lepší ten, kdo dál doskočí, nebo ten, kdo udělá lepší salto?

Srazy ale asi pořádáte, nebo ne? 
Jasně. Pořádají se pravidelné jamy, na které se sjíždí parkouristé z celé republiky, nebo dokonce i z celého světa, vyměňují si zkušenosti, učí se nové triky, poznávají se navzájem. U nás se chodí jamovat v Praze na Vltavskou, kde během srazu můžou trénovat třeba dvě stovky lidí. Na jamy do Nizozemska nebo Anglie se ale sjíždí dvakrát nebo třikrát tolik účastníků.

Existují nějaká místa, která si každý runner chce proběhnout?
Legendární je například předměstí Paříže Lisses, kde žil David Belle a jeho parta Yamakasi a kde parkour vznikl. Tam se sjíždí srdcaři, co si chtějí zkusit skočit místa, která znají z videí. Hodně oblíbená je taky Anglie, kde jsou veliké obytné komplexy plné zídek, zábradlí, schodišť a plochých střech. Proto třeba Angličané mají spíše atletický styl a jsou zvyklí běhat ve výškách.

Má takový styl každý národ?
Rozdíly se dají vysledovat. Třeba Rusové jsou hodně gymnastičtí, akrobatičtí. Dokonce parkouru říkají tuším „street akro“. Francouzi čerpají z odkazu Yamakasi, hodně si zakládají na náročných trénincích. Češi jsou zase velmi všestranní, uzpůsobují si styl podle prostředí, ve kterém zrovna jsou.

Může se parkour naučit kdokoli, nebo je to otázka vrozeného talentu? 
Znám parkouristy ve věku od osmi do šedesáti let a od dvaceti do sto dvaceti kil. Znám dokonce jednoho, který má jen jednu nohu. Každý z nich se parkouru věnuje z jiných důvodů a ubírá se jiným směrem. Zatímco mlaďasové se honí za náročnými triky, postarší pán vidí v pakouru možnost, jak se udržet fit. Parkour je zkrátka takový, jaký si ho každý runner udělá.

Doporučil bys tedy rodičům, aby k němu vedli své děti? 
Je lepší, když si ho dítě vybere samo, protože se mu líbí a chce se mu věnovat, než když ho k nám dostrkají rodiče. Na druhou stranu, trénink parkouru je výborné cvičení samo o sobě a dá hodně každému, kdo se chce byť jen trošku hýbat. Jeho výhoda je v tom, že je skutečně všestranný. Člověk při něm zatěžuje celé tělo, řeší nezvyklé situace, dostává se ze své komfortní zóny a překonává strach. Učí se zodpovědnosti za svá rozhodnutí a tím i tak nějak podporuje růst své vlastní osobnosti.

Je parkour nebezpečný? Jak častá jsou při něm zranění?
Zase se budu opakovat: parkour je tak bezpečný, jak si ho každý udělá. Když s ním začínal můj kamarád Dan, tak si po třech týdnech zlomil ruku. Šel do sádry, pak mu ji sundali, dva týdny nato si stejnou ruku zlomil znovu. V tu chvíli si uvědomil, že takhle to dál nepůjde. Že musí začít brát riziko vážně, přemýšlet a trénovat s rozmyslem. Dnes, po jedenácti letech, je jedním z nejlepších parkouristů u nás a už nikdy si nic nezlomil. Rizika samozřejmě v parkouru jsou – a ne malá. Většina z nich ale vyplývá z nezkušenosti a přeceňování vlastních schopností. Nejvíc úrazů proto mívají začátečníci, kteří trénují bezhlavě a nezodpovědně. Když se člověk naučí znát svoje tělo, jeho možnosti a limity, tak se to riziko dá z velké části eliminovat.

Ze začátku se tedy vyplatí trénovat s někým zkušeným? 
Určitě. Proto jsou parkouristi tak dobří kamarádi. Musí se jeden na druhého spoléhat a pomáhat si. Kdybych měl vzít naši In Motion Academy, tak na to, kolik k nám chodí lidí, jsou zranění velmi zřídkavá. Minulý rok jsme si dělali statistiku a za 13 200 lekcí se zranilo jen 20 lidí. Navíc to často byly takové náhody – klučina, co skáče při tréninku ze zdi na zeď, si dá pauzu, běží se napít, spadne a zraní si ruku.

Ty jsi nějaké zranění zažil? 
Jo. Byl jsem na závodech, ze kterých jsem byl hodně nervózní. Špatně jsem spal, byl jsem přetrénovaný a unavený. Sestavu jsem chtěl začít dvojitým podskočeným saltem vzad. Nedotočil jsem ho a dopadl jsem přímo na temeno hlavy. Přijela pro mě sanitka a odvezli mě do nemocnice, kde mi našli kompresní zlomeninu prvního krčního obratle. Měsíc jsem strávil na lůžku, měsíc jsem sotva chodil a rok jsem chodil s titanovou výztuhou v krku.

Ale neodradilo tě to. 
Ne. Po čtyřech měsících jsem už zase šel trénovat.

TOMÁŠ „ZONY“ ZONYGA

Parkouru se věnuje od roku 2008. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, kde dále pokračuje v magisterském studiu. Jako trenér působil například v Německu, na Slovensku nebo v Dánsku. Je společníkem ve firmě In Motion Academy, která se věnuje propagaci a výuce parkouru v Česku, provozuje tři tréninkové haly v Praze, Plzni a Brně, pořádá příměstské tábory a sdružuje na padesát kvalifikovaných trenérů.

www.imacademy.cz

Fenomén jménem parkour

Zakladatel moderního parkouru David Belle se s „parcours du combattant“ seznámil díky svému otci Raymondovi, který sloužil v armádě a od mládí se věnoval náročnému tělesnému tréninku. Spolu se svým nejlepším kamarádem Sebastianem Foucanem založil David skupinu Yamakasi a začali společně techniky běhu, skoků a akrobatických prvků aplikovat na prostředí města, ve kterém vyrůstali. Yamakasi brzy začali budit pozornost. Inspirovali čím dál více následovníků a poté, co se objevili ve stejnojmenném akčním filmu Luca Bessona, se o novém městském sportu dozvěděl celý svět.

Zajímavé je, že sám Belle se popularizaci bránil. Parkour vnímal jako spojení tělesného cvičení s filozofií sebezdokonalování a parkouristu viděl jako novodobého městského samuraje. I jeho styl běhu je dodnes ryze účelný, bez zbytečných akrobatických prvků a parád, kterým naopak dával přednost jeho kolega Sebastian Foucan. Ten dokonce po odchodu do Anglie zavedl pro svůj efektní styl termín Freerunning a začal ho obohacovat o prvky přejaté z break dancingu, bojových umění a gymnastické akrobacie. Oba styly vedle sebe existují dodnes, kdy se z parkouru stal celosvětový fenomén.