Postižení z pohledu psychologie: aneb když to má kamarád jinak

„Mami, proč je ten kluk na vozíčku? Mami, proč ta holka nevidí/neslyší/nemluví?“

postizeni-z-pohledu-psychologie

Když se ráno podíváme do zrcadla, cítíme se různě, ale vlastně normálně. Ve svých očích vypadáme tak jako vždycky a nepřijde nám, že by něco mělo být jinak. No jo, tak tedy máte pravdu, že jsou období, kdy si přejeme, abychom vypadali vlastně úplně jinak, ale to je taky normální. Poměřujeme se třeba s filmovými hvězdami nebo s oblíbenými hudebníky. A někdy taky s kamarády, které máme nebo potkáme. Ale co když někdo vypadá úplně jinak? Co když má kamarád nebo spolužák nějaké postižení? Jak se k němu mám chovat? A jak se vlastně cítí on sám?

KAŽDÝ JSME JINÝ, ALE POCITY MÁME STEJNÉ

Dá se říct, že každý z nás je jedinečný. Někdo má akné, jiný ne, jeden má blonďaté vlasy a druhý tmavé. A někdo je zdravý a někdo dlouhodobě nemocný, někdo se zvládne učit a chápe věci hodně rychle a někdo potřebuje asistenta, aby mu pomáhal zvládnout věci ve škole. Každý jsme jiný. A to je taky normální. Všichni prožíváme stejné pocity, bez ohledu na to, kdo jsme. Máme strach, radost, smutek, vztek – někdo méně, jiný více.

MEZI POSTIŽENÝM A ZNEVÝHODNĚNÝM ČLOVĚKEM JE ROZDÍL

Součástí naší společnosti jsou lidé se zdravotním postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Zdravotně znevýhodněné děti jsou dlouhodobě nemocné nebo oslabené na zdraví a mají tak často zohlednění ve škole. Potřebují pomoc nebo úlevu při učení a někdy mají problémy i s chováním. Nejsou to děti, které mají angínu, ale počítáme mezi ně takové, jejichž nemoc trvá třeba několik měsíců, někdy je i trvalá nebo opakovaná a nezřídka vyžaduje alespoň občasnou hospitalizaci v nemocnici, případně opakované kontroly. Děti nemohou například jíst některé potraviny, musí mít speciální nebo na míru upravené jídlo, musí nosit roušku, aby se nenakazili běžnými nemocemi, nemohou sportovat nebo jezdit na školu v přírodě, často mohou chybět ve škole.

Zdravotních postižení existuje celá řada, dokonce jeden člověk může mít i více handicapů najednou. Postižení může být tělesné či smyslové (děti nemohou chodit, neslyší, nevidí, špatně mluví nebo nemluví vůbec), mentální (obtížně chápou a rozumí svému okolí, hůře se učí, mohou se chovat, jako by byly mnohem mladší, než je jejich skutečný věk, častěji se naštvou nebo se někdy bez příčiny zasmějí, jsou hodně bezprostřední), duševní (děti s poruchami příjmu potravy, se schizofrenií, autismem atd.) a kombinované (směsice více handicapů dohromady).

KDYŽ NEVÍM, TAK SE ZEPTÁM

Děti se zdravotním postižením či znevýhodněním mohou být na první pohled úplně stejné jako ostatní, a pokud nejsme hodně vnímaví nebo znalí, „o co kráčí“, pak si jejich handicapu vůbec nemusíme všimnout. Některá postižení jsou naopak vidět hned, ale vnější projevy zároveň mohou být to jediné, co je jinak. Je důležité si uvědomit, že některé děti s handicapem potřebují větší zohlednění a citlivý přístup. Pokud si nejsme jisti nebo nevíme, co dělat a jak se k nim chovat, což je úplně v pořádku, pak je namístě se zeptat, jak a jestli vůbec můžeme konkrétním holkám a klukům s handicapem pomoci. Třeba učitele, rodičů nebo asistenta, kteří poradí co a jak. Existuje také řada příruček, které se věnují jednotlivým postižením a znevýhodněním. Co takhle si některou vybrat, přečíst a pak z ní připravit referát do školy? Stačí zabrousit na internet nebo do knihovny. Za prozkoumání také stojí aktivity různých neziskových organizací a existují i zajímavé zážitkové projekty a kurzy (můžete si třeba vyzkoušet svět po tmě apod.).

ŠPETKA POZORNOSTI A ZVÍDAVOSTI

Díky přirozené zvědavosti projevíme zájem o svět druhého, o jeho vidění (někdy i nevidění) světa, můžeme se něčemu přiučit a také si pak budeme mnohem jistější v tom, co si můžeme dovolit. A v neposlední řadě druhého poznáváme a o to mezi lidmi vlastně jde. Když se budeme chovat pořád stejně jako jindy, sami zjistíme, co jde a co nejde. Stačí, abychom byli pozorní k druhému, naslouchali mu, ptali se ho na všechno, co nás zajímá, abychom byli citliví k jeho i svým potřebám a vnímali, že je nám spolu vlastně celkem fajn. A je to vlastně jako s každým jiným spolužákem či kamarádem. Hlídáme si, aby nám bylo dobře, a když nám dobře není, zkoušíme to změnit.

PŘEKROČENÍM BARIÉR LZE ZÍSKAT NĚCO NAVÍC

Postižení nebo znevýhodnění může být přinejmenším v počátku bariérou. Často vnímáme strach nebo nejistotu z odlišnosti, ale když se začneme o handicapovaného zajímat, tato bariéra většinou rychle mizí. Je to něco nového, co nás může poučit a obohatit. Samozřejmě to neklapne úplně vždycky, ani v „normálním“ světě si nemusíme rozumět s každým. Ale alespoň si můžeme říct, že jsme to zkusili. Nebojme se být jiní a jedineční. Je to lidské.

ÚMLUVA O PRÁVECH OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

(Convention on the Rights of Persons with Disabilities)

byla přijata Valným shromážděním OSN 13. 12. 2006 a vstoupila v platnost 3. 5. 2008. Česká republika Úmluvu podepsala 30. 3. 2007 a ratifikovala 28. 9. 2009. Jedná se o první dokument, který zajišťuje lidem s postižením ochranu práv.