Práce pro mě byla dobrá škola

Kateřina Smoleňáková má s očima trápení odmalička. Už ve čtyřech letech jí diagnostikovali tupozrakost a šeroslepost a lékaři nedokázali přesně určit, co problémy způsobuje. Chuť ke studiu, sportu a životu vůbec si prý kazit nenechá.

fotka - dračí lodě1

Podle jedné diagnózy je mohl způsobovat nádor na mozku, což se naštěstí nepotvrdilo. Další zněla, že jsou potíže spojené s artritidou a že budou s přibývajícím věkem ustupovat. Kateřině se ale zrak naopak horšil. Zatímco ve dvanácti letech prý ještě viděla celkem normálně, ve čtrnácti už na jedno oko přestala vidět a záněty, kterými trpěla, hrozily rozšířením i do oka druhého. Prodělala řadu operací, ale pravé oko se nakonec nepodařilo zachránit. Jak sama říká, teď už je situace poměrně stabilizovaná. Na levé oko sice nevidí úplně stoprocentně, ale nestěžuje si.

Jaké to bylo, potýkat se ve čtrnácti letech s tak vážnými zdravotními problémy? 
Upřímně řečeno, bylo to dost hrozné. V tomhle věku má člověk řešit, kam a s kým půjde na diskotéku. Ne, jestli přijde o oko. Naštěstí jsem měla super kamarády, kteří mě podrželi. Nedovedu si představit, jaké by to bylo, kdybych o ně kvůli zdravotním problémům přišla. Dodnes jsem jim vděčná, že se ke mně nepostavili zády, když jsem je nejvíc potřebovala.

A na ty diskotéky jste s nimi chodila?
Ano. Ale brzy jsem zjistila, že mi nedělají dobře blikající světla a že mě ani ta hudba moc nebaví. Po operaci jsem s nimi sjezdila letní festivaly. Tam jsem naštěstí mohla nosit tmavé brýle a nikdo si ničeho nevšímal.

Co vaše problémy znamenaly ve škole?
Studovala jsem na gymnáziu v Roudnici nad Labem, kam jsem nastupovala z páté třídy jako normální student. Zhoršování zraku jsme pak museli postupně řešit. Měla jsem individuální studijní plán, zkoušky jsem dělala ústně nebo jsem testy dostala zvětšené, slohové práce jsem psala na počítači. U maturity jsem měla k dispozici zvětšený text zadání a na přípravu více času.

Jsou na takovou nutnost školy zařízené? 
Konkrétně v naší škole se s tím učitelé setkali poprvé a chodila k nám na konzultaci specialistka ze školy pro zrakově postižené, která je v Praze na náměstí Míru. Nakonec jsme se vždycky spíš domluvili s konkrétním učitelem. Šlo to, protože se mi všichni snažili vyjít co nejvíce vstříc.

Nyní studujete na vysoké škole ekonomické v Praze. Jak jsou na lidi se zrakovými problémy zařízené univerzity? 
Přijímačky probíhaly na základě SCIO testů, které jsem psala ve vyšší odborné škole pro zrakově postižené v pražských Butovicích. Přímo na VŠE funguje centrum pro handicapované studenty. Díky němu mám k dispozici třeba počítač se zvětšovacím softwarem, který mi hodně pomáhá. I přesto je studium hodně náročné, protože naprostá většina zkoušek u nás probíhá písemnou formou. Třeba včera jsem psala test se čtyřiceti příklady. Měla jsem na něj sice víc času, ale trvalo mi to přes pět hodin.

Máte k dispozici speciální skripta nebo podklady v elektronické podobě?
Takové pomůcky existují, ale není jich moc. Centrum pro handicapované studenty nám skenuje klasická skripta, která si pak můžu nazvětšovat. Občas to ale nejde, zvlášť v ekonomii nebo statistice, kde text obsahuje spoustu tabulek a vzorečků. Většinou pro studium používám elektronické materiály od studentů z předcházejících ročníků, kterých je naštěstí celkem dost. Větší problémy mi dělá, když při přednášce píše profesor na tabuli. To pak musím poprosit spolužáky, aby mi naskenovali své poznámky nebo mi výpočty fotili. Vždycky se to ale dá nějak zařídit.

 

prace-pro-me-byla-skola2

Když to tak poslouchám, hodně těch možností závisí na moderních technologiích, které tu ještě celkem nedávno nebyly.
To je pravda. Nové technologie mi život hodně ulehčují. Před nimi třeba existovalo čtecí zařízení, které zvětšovalo text knihy čočkou. To ale samozřejmě nešlo nosit pořád s sebou, aby si člověk mohl přečíst jízdní řád. Já ho mám díky aplikaci v telefonu a další aplikace iPhone voiceover mi je v případě potřeby dokonce i přečte.

Jaké máte zkušenosti z práce? 
Už během studia jsem šla pracovat do obecně prospěšné společnosti Tamtamy. Je to firma, ve které působí s výjimkou ředitelky-zakladatelky výhradně lidi s nějakým handicapem. V tom je hodně výjimečná. Obyčejně to bývá tak, že v managementu sedí zdraví lidé a postižené jen zaměstnávají. Většinou jim ani neříkají „zaměstnanci“, ale „klienti“. Což mi přijde trochu… neupřímné?

Jakou funkci jste v Tamtamech zastávala?
Hlavní náplní firmy jsou úklidové služby a já jsem dostala na starosti koordinaci uklízeček a komunikaci se zákazníky. Začátky byly opravdu náročné. Pracovat s lidmi s handicapem totiž znamená, že si občas musíte nechat vynadat i za chyby, za které prostě nemůžete. A za které vlastně nemůžou ani vaši kolegové. Třeba vám holka s maniodepresivní psychózou zavolá, že prožívá těžkou depresi a nemůže se zvednout z postele. Nebo hned druhý den v práci nastane kvůli námraze dopravní kolaps, nejezdí tramvaje a polovina uklízeček nedorazí. Já jsem tehdy měla sama problém mluvit s cizími lidmi. Bála jsem se byť jen zavolat operátorovi, že chci změnit tarif. Najednou jsem musela vyřizovat telefonáty od nespokojených klientů. Dnes to vidím jako dobrou školu, ale tehdy to bylo vážně krušné.

Ale naučila jste se to.
Ano. Po nějaké době už toho ale bylo moc a uvědomila jsem si, že nezvládám dobře ani práci, ani studium. Koordinaci úklidů jsem tedy předala kolegyni a asi rok jsem ještě v Tamtamech pracovala jako personalistka. Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala po pěti letech udělat bakaláře, tak jsem si vloni v červnu vzala studijní volno a soustředila se výhradně na školu.

Jak vypadá situace se zaměstnáváním u běžných firem? Mimo chráněný pracovní trh? 
Firmy nad dvacet pět zaměstnanců mají u nás povinnost zaměstnávat minimálně čtyři procenta lidí s handicapem. Pokud to nedělají, tak musí buď nakupovat zboží nebo služby od firem, kde takových lidí pracuje aspoň polovina, anebo platit pokutu do státního rozpočtu. Firem, kde handicapovaní lidé doopravdy pracují, je ale naprostá menšina. Bohužel to platí i pro státní instituce a firmy, které si dávají do popředí firemní politiky sociální zodpovědnost.

Znáte naopak firmy, které jdou ostatním příkladem? 
Každý rok se u nás uděluje cena Handicapovaný zaměstnanec roku. V kategorii běžného trhu práce se často objevují zaměstnanci mobilních operátorů, hlavně z T-Mobilu a Vodafonu. Vloni se umístil i pán z městského úřadu v Litoměřicích jako zástupce státní správy. To je ale úplná výjimka a myslím si, že právě státní instituce by měly jít v zaměstnávání lidí s postižením příkladem.

Vy studujete na Národohospodářské fakultě VŠE ekonomii a regionální správu, takže byste byla pro státní správu ideální zaměstnanec. 
Asi bych chtěla po škole pro nějakou státní instituci pracovat. Už jen proto, abych tam mohla udělat trochu osvětu a dokázat, že člověk s handicapem nemusí znamenat přítěž.

 

prace-pro-me-byla-dobra-skola3

Abychom se nebavili jen o práci. Prý se věnujete vodním sportům a závodíte na dračích lodích. 
Jsem ze Štětí, což je přes vodu od Račic, kde funguje naše největší základna pro kanoistické sporty. Odmala jsem jezdila s tátou na vodu a k dračím lodím jsem se dostala už na gymnáziu. Nejdříve jsem jezdila s dívčím týmem, ale dračí lodě mají velkou posádku a udržet pohromadě pětadvacet holek se prostě nedá. Když jsme se rozešly, založila jsem s kamarádem vlastní tým a po čase jsme se spojili s posádkou papírny ve Štětí. Ta u nás patří mezi špičku. Předloni jsme dokázali vyhrát české Grand Prix a vloni i Český pohár.

Teď mě napadá, že jste pracovala pro Tamtamy. A na dračí lodi rytmus pádlařů také udává tamtam. Tedy bubeník... 
To je vlastně fakt. Ony mají dračí lodě s mou bývalou prací společného víc. Když mi ráno před závody volali lidi, že nebudou moct přijet, tak jsem si občas vážně připadala jako zpátky na telefonu ve firmě Tamtamy. Akorát tam měli kolegové vážné důvody nepřijít. Naši pádlaři ale bývají jen obyčejně líní.