Anče Hanuš Kuchařová: První krok byl strašně důležitý

Dneska máme na autobusovém nádraží rande s holkou, která jako první člověk na světě strávila více než 24 hodin na tenké pásce napnuté ve výšce několik desítek metrů nad zemí. Autobus z Liberce konečně zastaví na peróně a vyleze z něj rozesmáté, okaté stvoření, které chvíli připomíná vílu a chvíli zase divoženku. Jo a na zádech má největší a nejtěžší batoh, jaký jsme kdy u holky viděli. Anče Hanuš Kuchařová je nejlepší českou slacklinerkou, i když jí ze začátku tenhle sport vůbec nešel, píše knihu i přesto, že je dyslektička, a až ji chození po lajně přestane bavit, vrátí se k architektuře, kterou se kdysi živila. Ale to všechno o ní ještě nevíme, protože si teprve dáváme v nedaleké kavárně espresso, fotograf cvaká první snímky a náš rozhovor teprve začíná.

Kdy jsi prvně vyzkoušela slackline a jak to dopadlo?
Bude to už dvanáct let. Já jsem předtím lezla po skalách a na jednom takovém lezeckém výletě jsme v roce 2008 natáhli lajnu a zkoušeli se na ní udržet. Vůbec mi to nešlo, tak jsem si řekla, že tohle asi nebude nic pro mě. Jenže potom jsem se o dva roky později zamilovala do kluka, který slackline chodil, tak jsem se rozhodla ještě jednou zkusit, jestli mě to přece jen nechytne. Nemělo by přece cenu balit někoho, kdo věnuje spoustu času něčemu, co s ním nehodlám dělat.

Takže ses nakonec stala nejúspěšnější českou slacklinerkou kvůli klukovi?
Nejspíš ano. On už je teda dneska můj manžel. Svatbu jsme měli na věži Doga v Tiských stěnách, kam jsem z jedné strany přišla po lajně já, z druhé můj nastávající a pana faráře, který sám kdysi lezl po skalách, tam vytáhl náš kamarád, co nám šel za svědka.

Je vtipné, že zatímco z tebe se stala profesionální slacklinerka, tvůj muž, který pod přezdívkou Kwjet patří mezi legendy a průkopníky tohohle sportu u nás, už lajny nechodí.
To je sice pravda, ale vlastně ho to taky živí, protože má firmu, která vyrábí jak slackliny, tak různé specializované vybavení. Často ho i sám vymýšlí a já si ho pak můžu jako první vyzkoušet. Je v tom fakt dobrý, prodává ty věci do celého světa.

Bála ses, když jsi na lajně začínala, výšek?
Jasně, pořád se jich bojím. Ale když chodím highline (ve velké výšce i několik desítek či stovek metrů nad zemí), tak se nebojím, protože jsem jištěná lanem a mám s sebou sedák. Vlastně padám do vzduchu a obtížné je pak akorát na tu lajnu zpátky vylézt. Spíš se bojím, když někam lezu, třeba na skály, odkud se chystáme lajny napínat.

Co je na tomhle sportu oproti jiným adrenalinovým aktivitám nejtěžší?
Asi to nevzdat. Když třeba děláš bungee, tak skočíš a už s tím nemůžeš nic moc dělat. Neřekneš si v půlce letu, že na to kašleš a končíš. V případě slackliny se rozejdeš, ale kdykoliv to můžeš zabalit a vrátit se, takže přejít na druhou stranu není vůbec snadné. Navíc celou dobu máš pod sebou jenom 2,5 centimetru širokou pásku a jinak nic. Při lezení se můžeš opřít o skálu, paraglideři mají nad hlavou velký padák, ale tady jsi víceméně skoro úplně bez opory.

Jak to tedy udělat, abych nakonec na tu druhou stranu došel?
Co se týče techniky, radím lidem, kteří přijdou do mých kurzů, maličko pokrčit kolena a dát ruce výš, jako když se vzdáváš. To nejdůležitější se pak ale stejně děje v hlavě. Potřebuješ ji vypnout, nemyslet na další krok. Být jenom v tom přítomném okamžiku, nestarat se, co bude potom, a vnímat svoje tělo. Taky je strašně důležité odhodlání vyrazit, udělat první krok. Když jsem začínala na high lajně, ušla jsem jenom jeden krok, pak už jsem letěla a zachytilo mě až jisticí lano. To, že jsem ten první krok udělala, mi ale další půlrok hrozně pomáhalo. Sice jsem pořád padala a měla všude modřiny, ale pokaždé jsem si řekla, že to zvládnu. Po šesti měsících nezdarů jsem pak dala třináct metrů v desetimetrové výšce.

Měla jsi někdy kromě modřin, kterých byla podle všeho spousta, i nějaký vážnější úraz?
Při lezení jsem si jednou pochroumala koleno, ale asi nejhorší, co mě potkalo, byl utržený křížový vaz. Paradoxně se to nestalo na high lajně v nějaké závratné výšce, ale když jsem v parku spadla ze slack lajny natažené kousek nad zemí.

Kdyby se něco podobného stalo účastníkům tvých slackline kurzů nebo třeba někomu z kamarádů, uměla bys mu poskytnout první pomoc? Jsi v tomhle ohledu nějak odborně vyškolená?
Udělala jsem si pětidenní kurz první pomoci v horách a pravidelně si ho občerstvuju. Vzhledem k tomu, co dělám, mi to přijde vlastně skoro jako povinnost. Přivedl mě k tomu kamarád, který mi vyprávěl, jak kolem něj při lezení v Tatrách proletěla holka a při pádu se ošklivě zranila. Bylo štěstí, že si vzpomněl, že s ní nemají hýbat a že ji mají hlavně držet v teple. Představila jsem si sebe na jeho místě a zjistila jsem, že bych nevěděla, co mám dělat. Tak jsem se přihlásila na ten kurz.

Pojďme radši k něčemu veselejšímu. Dá se u dětí, ale vlastně i u dospělých, předem poznat, jestli jim to na lajně půjde?
Předem určitě ne a nepozná se to ani první dny. Ze začátku to totiž nejde nikomu. Dokonce se ani nedá říct, že když někdo aktivně sportuje, tak se mu slackline bude dařit víc, než někomu, kdo se zatím žádnému sportu nevěnoval. Určitou výhodu ale mají děti, které dělají aktivity, při nichž pracují s rovnováhou těla. Třeba judo, karate nebo tanec. Pokud je ale někdo skvělý třeba v tenise nebo ve fotbale, vůbec to neznamená, že bude dobrý slackliner. Na druhé straně se to zase můžou naučit i ti méně šikovní, pokud budou trpěliví a vytrvalí.

Co přesně taková trpělivost a vytrvalost obnáší?
Trpělivost například znamená nenechat se odradit tím, že máš chodit po tenké pásce, která se navíc hrozně klepe, a připadá ti, že se na ní v životě nemůžeš ani udržet, natožpak po ní někam dojít. Zkoušej to, sleduj to a nejspíš ti za dvacet minut přijde, že už se ta páska klepe trochu míň. Měla jsem dokonce workshopy pro neslyšící děti, které to mají na lajně ještě těžší, protože sluch má vliv na stabilitu, ale i ony se dokázaly postupně zlepšovat. Vytrvalost zase obnáší, že se nevzdáš první týden, měsíc ani rok. Taky je hlavně ze začátku dobré držet nějakou minimální frekvenci tréninků, jít na slackline alespoň čtyřikrát nebo pětkrát během čtrnácti dnů, aby si tělo ty věci zafixovalo a učilo se je.

Čím jsi toužila být jako malá holka?
Jako úplně malá asi herečkou, potom jako teenager jsem chtěla být meteoroložkou.

To je dost originální volba, co se ti na tomhle povolání tak líbilo?
Už na základce jsem koukala na Alenu Zárybnickou a přišlo mi skvělé, že někdo dokáže vypočítat, jak bude třeba za dva dny. Později se mi taky líbila všechna ta technika – satelity, meteorologické modely, práce s daty a tak podobně. Já měla odmala problémy se čtením, jsem dyslektička, a naopak mi šla matika, tak jsem nastoupila na matematický gympl. Odtud jsem pak chtěla na obor meteorologie, který se vyučuje na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.

Nakonec jsi ale místo meteorologie vystudovala architekturu.
Já na ten matfyz neměla. Tam na mě byli všichni moc chytří. Protože jsem ale hezky kreslila, zvolila jsem nakonec architekturu a pozemní stavitelství a první čtyři roky po škole jsem v tomhle oboru taky jako projektantka pracovala. Byla jsem v týmech, které projektovaly velké budovy, rekonstrukci zámku i rodinné domy. Nedalo se to bohužel stíhat dohromady se slackline aktivitami, takže teď architekturu nedělám, ale plánuju, že se k ní určitě jednou vrátím.

Co všechno tyhle tvoje slackline aktivity zahrnují?
Kromě samotného chození ještě dělám kurzy slackline pro veřejnost, o kterých jsme už mluvili, a dále pak různé exhibice, besedy nebo i motivační přednášky a workshopy pro firmy.

Zaujaly mě ty motivační přednášky a workshopy pro firmy, kde mluvíš k různým důležitým manažerům v oblecích a kravatách. Co může lidi, jako jsou oni, zajímat na tomhle adrenalinovém sportu a neformálním stylu chování, kterým se obvykle slacklineři vyznačují?
Ono se to možná na první pohled nezdá, ale i ti manažeři potřebují při své práci nacházet odvahu k těm prvním a nejtěžším krokům. Musí si troufnout na úkoly, které v té chvíli, kdy na nich začínají dělat, ještě třeba ani nejsou schopní zvládnout, a teprve vytrvalostí a úsilím to postupně dokážou. Myslím, že se jim může hodit i ta schopnost soustředit se na přítomný okamžik a všechno ostatní pustit z hlavy, bez které se slackline nedá provozovat. Mají totiž většinou plnou hlavu různých čísel, strategií a plánů do budoucna, což je nejspíš dost stresující. Potřebují se taky naučit vypnout hlavu a zapojit své soustředění novým způsobem.

Hodně mě baví a zároveň k tomu mám velký respekt, že jako dyslektička zrovna dokončuješ svoji první knížku. O čem bude a už pro ni máš název?
Nejspíš se bude jmenovat Od slackline k tiché radosti a popisuju v ní posledních osm let svého života. Se slack lajnou jsem byla třeba v Yosemitském národním parku, kde tahle aktivita dokonce vznikla, v Utahu, na Islandu, v Norsku, v Alpách, ale taky v Jordánsku nebo Tunisku. Zároveň v knížce líčím stav změněného vědomí, do kterého se na high lajně dostávám, jakousi tichou radost. Nejspíš se podobá tomu, co jiní lidé zažívají při hluboké meditaci, kdy zmizí já a všechny jeho sobecké vlastnosti, jako jsou třeba závist nebo soutěživost.

Když jsme u té soutěživosti, jak ti to vlastně šlo ve škole? S těmi problémy se čtením jsi to asi neměla úplně lehké?
Nejhorší to bylo na základce. Neuměla jsem rychle číst, takže jsem měla problémy u všech testů. Trvalo mi, než jsem přečetla zadání, a pak jsem měla málo času na odpovědi. Věděla jsem, že nejsem hloupá, ale dostávala jsem blbé známky. V patnácti letech jsem četla jako druhák, potom jsem naštěstí začala na gymplu víc číst ve volném čase, nejdřív komiksy a básničky, a postupně se to zlepšilo. Pořád jsem se ale strašně špatně učila jazyky. Musela jsem chodit na soukromé hodiny, abych z angličtiny a francouzštiny nepropadala, přitom jsem ale za školu jezdila na matematické a fyzikální olympiády. V angličtině jsem se zlepšila až díky slackline, když jsem začala cestovat. Potkávala jsem Němce, Francouze, Poláky a spoustu jiných národností a potřebovala jsem se s nimi nějak domluvit. Postupně jsem zjistila, že se hlavně nesmím stydět mluvit a bát se, že mi nebudou rozumět. A tak jsem mluvila a oni mi alespoň trochu rozuměli. Časem jsem začala rozumět i já jim a dál už to šlo pořád líp. Dneska se domluvím úplně v pohodě. Dokonce jsem asi před rokem organizovala takovou mezinárodní holčičí expedici do pouště v Utahu, kde jsou krásné pískovcové věže. Napnuly jsme mezi nimi lajnu o délce skoro půl kilometru.

To musela být pro samé holky dost dřina.

Trvalo nám to tři dny. Dvě lezkyně musely vylézt na 150 metrů vysoké věže a lajnu jsme po částech tahaly v batozích. Ten zážitek nám ale potom veškerou námahu několikanásobně vrátil. Příroda v Utahu je fakt úžasná.

Jaký máš ty sama vztah k přírodě a máš pocit, že lidi, co chodí po vysokých lajnách, ji vnímají z toho nadhledu jinak než my ostatní?

Já byla už odmalička zvyklá být často venku. Jezdila jsem s rodiči na kola a na vodu, od třinácti už mě naši pouštěli s holkama samotnou na čundr a od šestnácti jsem lezla po skalách. Nevím, jestli je to díky tomu pohledu z výšky, ale řekla bych, že lidi, kteří lezou nebo dělají slackline, mají k přírodě ohleduplnější přístup, než ti, kteří do ní vyrazí jen občas. Někdy mě fakt udiví, co všechno dokážou takoví „milovníci přírody“ pohodit v lese. Zrovna nedávno jsem tam našla dětskou plenu a říkala jsem si, jaká je škoda, že si ta maminka nebo tatínek nedokážou uvědomit, jak dlouho takovému lesu potrvá, než si s tou jejich plenou poradí.

Kam povede tvá další slackline expedice a už víš, s kým na ni pojedeš?

Teď jsem měla být ve Francii, na festivalu v Alpách, který organizuje má kamarádka Chloe. K lajnám se tam jezdí na lyžích, jinak se k nim nedá dostat. Měli tam být kamarádi z Itálie, Španělska, Anglie a Kanady. Pak jsme měli pokračovat na jih Francie. Teď to kvůli koronaviru nejde, ale to nevadí, naplánujeme něco jiného, až to situace dovolí.

text: Rudolf Král, foto: Václav Jedlička, archiv Anče Hanuš Kuchařová

ANČE HANUŠ KUCHAŘOVÁ

Vystudovala architekturu a pár let i jako architektka pracovala. Pak ji však zlákaly skály a procházky v oblacích a dnes už je slacklinerka na plný úvazek, jezdí za lajnami po celém světě, organizuje expedice, kurzy a přednášky, píše knihy. A co jsme ještě zjistili? Že má na pravém nártu vytetovaný symbol minulosti a na levém symbol budoucnosti, takže vždycky stojí nohama pevně v přítomnosti.

 

Co je slackline

Adrenalinový sport, který asi před čtyřiceti lety vyvinuli dva američtí lezci Jeff Ellington a Adam Grosowski v Yosemitech. Ti si původně jen v kempu krátili dlouhou chvíli balancováním na řetězových zábradlích, když nemohli kvůli špatnému počasí vyrazit lézt po skalách. Později začali místo řetězů používat dutý horolezecký popruh a v roce 1983 si ze skalní věže Lost Arrow Spire na protilehlý skalní masiv napnuli ve výšce 880 metrů nad zemí první high lajnu na světě. Měřila 17 metrů a ani jeden z nich ji nedokázal přejít. Inspirovali však řadu následovníků – Scotta Balcoma, Chonga Tuckera, Darrina Cartera a další. Právě Scott Balcom alias Slack Daddy byl o dva roky později první, kdo lajnu z Lost Arrow Spire zdolal. Delší dobu se slackline věnovalo jen pár lidí, do povědomí veřejnosti se dostala díky známému lezci, basejumperovi a slacklinerovi Deanu Potterovi. Do Česka tahle aktivita dorazila až na začátku nového tisíciletí a mezi první české a moravské slacklinery patřili například Miloslav „Smolda“ Smolík, Jirka „Kolouch“ Janoušek, Radim „Rasta“ a Vojta Eliášovi, Tomáš „Kovča“ Kovalčík nebo Ančin manžel Jakub „Kwjet“ Hanuš.

 

Různé druhy slackline

Lowline

Krátká lajna do délky zhruba 30 metrů. Dá se natáhnout v nízké výšce, a je tedy vhodná pro výuku začátečníků a nácvik prvních kroků na lajně. Každý slackliner začíná na lowline a postupem času se rozhodne, jestli půjde dál a výš.

Longline

Lajny od délky 30 metrů a víc. Na jejich napnutí je potřeba kladkostroj a k jejich zvládnutí musí slackliner pravidelně a hodně trénovat. Aktuální světový rekord drží Alexander Schulz 610 m. Ale nejdelší lajny se od roku 2016 přecházejí na highline, protože je to pro lajnera bezpečnější.

Highline

Chození ve výšce nad 10 metrů. Highliner je jištěn. Momentální světový rekord je 2000 metrů. Drží ho Kanaďanka Mia Noblet a Němec Lukas Irmler.

Wasserline (nebo též Waterline)

Lajna natažená nad vodou. Chůze po ní je mnohem těžší, a tedy i zábavnější než nad zemí. Slacklinery totiž rozptyluje tekoucí voda v řece nebo odlesky hladiny jezera.