Jiřina Prokopová: nejmladší šachová rozhodčí na světě

Pro někoho to může být překvapení, ale i šachové soutěže mají své rozhodčí. Jiřina Prokopová má v téhle profesi hned několik rekordů – a všechny začínají slovem „nejmladší“. Mezinárodní rozhodčí se totiž stala už v jednadvaceti letech. V současné době pracuje pro platformu Tornelo, která umožňuje management všech typů turnajů, včetně hraní online. Díky tomu může žít jako digitální nomád a střídat země podle nálady nebo počasí. A tak jsme si s ní povídali na dálku a lehce jí záviděli sluníčko na Kanárech, kde se teď na čas zabydlela.

kralovna_figurka
sachistka_prokopova

Všichni dobře vědí, co dělá rozhodčí ve fotbale nebo v hokeji. V šachách ale nejsou outy, fauly ani žluté karty. Co tedy hlídá a rozhoduje šachový rozhodčí?
Je to vlastně dost podobné jako v jiných sportech. Rozhodčí dohlíží na to, aby se dodržovala pravidla hry. Všichni vědí, jak figurky táhnou, ale pak jsou ještě nějaká širší turnajová pravidla, která rozhodčí musí znát a na která musí dohlížet. Když se vyskytne nějaký problém, hráči mohou rozhodčího zavolat a ten jim nějakým způsobem pomůže. Zároveň je rozhodčí většinou i organizátor. Na základě párovacích programů a pravidel řeší, kdo bude s kým hrát, kdo bude mít v kterém kole černé a kdo bílé figurky a podobně. Poslední dobou je čím dál důležitější téma fair play a prostředků, které chrání hru proti podvádění. To je také jedna z rolí rozhodčího – dohlíží na to, aby všichni používali jen svůj mozek, a ne nějaké externí zdroje.

Jaká jsou na turnajích opatření, aby se podvádění zabránilo?
Záleží na úrovni turnaje a na tom, jestli má někdo vůbec motivaci na něm podvádět, tedy jestli se o něco hraje, nebo je to hra jenom pro zábavu. Základem je, že rozhodčí informuje všechny hráče o pravidlech a zásadách, aby nedocházelo k proviněním nedopatřením. Může je třeba požádat, aby nechali svůj mobil v šatně. Pokud se ale jedná o oficiální turnaj, kde se hraje o finanční ceny a takzvané normy, které jsou takovou branou k profesionálnímu šachu, tak tam už je to přísnější a dělají se třeba i namátkové kontroly pomocí detektoru kovů. Když je to ještě prestižnější turnaj, tak se všichni hráči u vstupu prohledávají a nesmějí mít u sebe žádné elektronické přístroje. Kromě toho se mohou dělat náhodné kontroly po partiích. A pokud bychom se bavili třeba o olympiádě nebo mistrovství světa, tak tam hráči třeba nesmějí mít ani vlastní propisovací tužky, hodinky, vlastně skoro nic.

Existují nějaké finty, jak odhalit „neférový doping“?
Rozhodčí během celé partie dohlíží na hráče a sleduje i to, jestli se v jejich chování objevují nějaké vzorce, které by ukazovaly, že by mohlo docházet k nějaké vnější pomoci. Pak se také partie analyzují pomocí nástrojů statistické analýzy, která se snaží odhalit, jestli tahy zahrál člověk, nebo počítač.

Podle čeho se to pozná?
V partiích jsou určité momenty, kdy máte jeden tah, který vede k výhře, a druhý, který vede zrovna tak k výhře, ale jeden z nich je nějakým způsobem lidštější. K výhře třeba míří jednodušší a méně riskantní cestou. Roli hraje i čas, tedy co si mohl hráč dovolit, jestli měl prostor počítat nějaké složité kombinace, nebo jestli by se spíš snažil zjednodušit pozici. Na to se mohou podívat i další silní hráči a dát poradní hlas.

sachistka_prokopova2

Podvádí šachisté i jinak? Třeba že schválně rozptylují soupeře?
Já jsem o podvádění v šachu napsala práci a pamatuji si jeden citát ze 16. století, který říká, že je nutné soupeře umístit tak, aby mu do očí svítilo slunce, a vám ne, protože pak je to pro vás výhodou. Podle pravidel šachu by oba hráči měli mít stejné podmínky. Takže pokud přijedete jako rozhodčí někam do klubovny, kde z jedné strany svítí slunce a domácí si ho nechali strategicky v zádech, musíte tomu čelit a situaci vyřešit nějakými závěsy, pootočením stolu a podobně.

Někdy si taky hráč třeba brouká nebo pokašlává a nemusí to ani být naschvál. Ale šachisty, kteří jsou do partie velmi zabraní, to může opravdu rozhodit. Tomu by měl rozhodčí předejít. Často je ale těžké rozeznat, jestli ten člověk kašle naschvál, aby to přitížilo soupeři, nebo jestli se snaží nekašlat, ale nemůže si pomoct.

Jak se vlastně pozná dobrý šachový rozhodčí? Musí být i dobrý hráč, musí znát zpaměti slavné partie a podobně?
Rozhodčí musí mít nějakou základní znalost hry, a čím lepší znalost má, tím je to pro něj lepší. Je pak jednodušší sledovat partie a poznat kritické momenty. Typická je situace, kdy rozhodčího přivolají k partii, protože hráč chce reklamovat, že pozice, která je na šachovnici, se v té partii objevila už potřetí. V šachách se hráči mohou kdykoli domluvit na remíze a někdy, když soupeř nesouhlasí, může si jeden z nich remízu vynutit na základě toho, že řekne, že stejná pozice se v partii objevila předtím už dvakrát (podle pravidla tří stejných pozic v takové situaci partie končí remízou – pozn. red.). V tu chvíli je rozhodčí přivolán, aby partii podle zápisu zrekonstruoval a rozhodl, jestli to tak opravdu bylo, nebo ne. Když je člověk lepší hráč, tak jsou pro něj takové úkoly výrazně snazší. Ale znám i spoustu velice kvalitních rozhodčích, jejichž šachová síla je velmi nízká, takže to určitě není podmínkou.

Ve jednadvaceti letech jste se stala vůbec nejmladší mezinárodní šachovou rozhodčí na světě. Soudcovala jste dokonce i šachovou olympiádu. Dá se jít ještě dál? Jaká je nejvyšší meta, které může šachový rozhodčí dosáhnout?
Na velkých turnajích vždycky existuje nějaká hierarchie rozhodčích. Někteří dohlížejí třeba jenom na fair play. Jiní, například na olympiádě, zase sledují jenom jeden zápas, který se hraje mezi dvěma týmy. Jsou rozhodčí, kteří dohlížejí na rozhodčí, kteří dohlížejí na zápasy, takže mají na starost celý sektor a starají se tím pádem o větší množství hráčů. A potom tam máme hlavního rozhodčího a zástupce hlavního rozhodčího, kteří mají na starost celý turnaj. Co to obnáší, se liší turnaj od turnaje. Olympiáda je pochopitelně největší turnaj, kde je ohromné množství rozhodčích. Takže ten nejvyšší cíl by asi byl stát se hlavním rozhodčím nějakého světového turnaje, což se mi zatím podařilo jenom u online akcí.

sachistka_prokopova3

Většina dětí má sen, že budou popelářem, kosmonautem nebo zvěrolékařkou. Byl váš sen stát se šachovou rozhodčí?
Jako malá jsem sama hrála, tak samozřejmě začínají všichni rozhodčí. Ale já jsem vždycky dávala přednost škole. Chtěla jsem se věnovat fyzice, studovala jsem přístrojovou fyziku, potom aplikovanou fyziku, pak jsem začala pracovat na doktorátu z astronomie a astrofyziky – ten jsem ale nakonec nedokončila, protože jsem se rozhodla věnovat raději šachu. Už od patnácti to byl můj koníček, lákala mě možnost zkusit něco nového, cestovat, rozšířit si obzory... Zároveň jsem měla velkou touhu zlepšit situaci rozhodčích v České republice.

Je šachový rozhodčí profese? Tedy dá se to dělat profesionálně a uživit se tím?
Špatně. Není to úplně běžné. Asi by se tím dalo uživit, ale je to nestálý příjem a člověk musí spoléhat na to, kam ho pozvou. Takže většinou to dělají lidé s flexibilním povoláním a práce rozhodčího je pro ně taková druhá kariéra. Nebo pracují naplno v šachu, ale nejen jako rozhodčí, ale třeba i jako trenéři nebo organizátoři.

Lidi si často dělají legraci z toho, že šachy jsou sport, i když se při nich sedí na židli. Co z nich ten sport dělá?
Je to souboj mysli. Každý ví, že když třeba píšeme test ve škole, je to náročné a jsme potom unavení. Že se to nestane samo. Člověk, který vydrží nad partií přemýšlet celé hodiny, musí být ve skutečnosti v dobré fyzické kondici. Když se podíváte na nejlepší hráče světa, jsou ve výborné kondici a musí na sobě hodně pracovat. Když třeba někdo střílí z luku, tak celý jeho výcvik taky nespočívá jenom ve střílení. Bude i běhat, posilovat a tak dále. U šachu to sice vypadá, že se vlastně nic neděje, ale stále je to sportovní utkání a patří k němu i vypětí, hlavně to psychické. Je dokázáno, že hráči šachu mají ve vrcholné časové tísni stejně vysoký tep jako boxeři v ringu. Často vidíte, že se hráči u šachovnice potí.

Jedním z témat Mladého zdravotníka je i mozek. Ví se, jaký mozek je potřeba na šachy? Nebo jinak – jsou šachy pro každého, nebo je na ně potřeba nějaká specifická výbava?
Já si myslím, že šachy jsou pro každého. Samozřejmě pro toho, kdo má větší talent, mohou být snazší, ale i všem ostatním toho můžou hodně přinést. Šachy učí trpělivosti, soustředěnosti, prostorové představivosti. Spousta šachových klubů má hesla, která říkají, že šachy tříbí mozek a dělají lidi chytřejšími. Je to skvělý způsob, jak si mozek rozvíjet, pokud na sobě člověk chce pracovat.

Takže jako u všech sportů i u šachů je potřeba nějaký talent, tedy ten mozek, a pak dřina. Jaký je jejich poměr?
Já myslím, že je to stejné jako u všeho ostatního. Talent jsou nějaká dvě procenta a devadesát osm procent je těžká práce. Dá se to naučit různými způsoby, každý fungujeme trochu jinak. Ale neexistují žádné velké překážky, proč by se člověk nemohl stát dobrým hráčem. Každý nemůže být mistr světa, ale stát se slušným hráčem a odehrát pěkné partie, mít z toho ten zážitek, hrát v nějakém týmu, to je podle mě dosažitelné pro každého, kdo je ochotný do toho investovat dřinu a čas.

Je počítač v šachách vždycky lepší než člověk, nebo může člověk někdy vyhrát?
Dneska už je počítač lepší než člověk. Když v roce 1996 hrál mistr světa Garri Kasparov proti počítači Deep Blue, tehdy ještě nějaké body získal. Ale v dnešní době už by ani mistr světa s počítačem nehrál, protože by to pro něj nedopadlo dobře.

Mají tedy „lidské“ šachy v době počítačů ještě vůbec nějakou budoucnost?
Určitě mají. Nejde vždycky jenom o to, najít nejlepší tah. Co je na šachu hrozně pěkné a co se mi líbilo odmalička, je, že šachy nejsou jenom sport a nejde jenom o výhru. Šachová partie totiž může být svým způsobem jako umění. Jako když se někdo podívá na obraz a říká si, že je to pěkný pohled. Stejně tak když člověk odehraje skvělou partii, může se s ní potom pochlubit přátelům a ukázat, jak to pěkně zahrál. Jsou partie, které šachisté oslavují proto, jak jsou krásné. Takže jde o prožitek. A skutečnost, že existuje správná odpověď, kterou by zahrál ten stroj, vlastně není až tak podstatná.

V jednom rozhovoru jste říkala, že máte ráda atmosféru šachových turnajů. Co se vám na ní líbí?
Skvělou atmosféru samozřejmě vytvářejí lidé, jejich snaha a napětí, které je cítit ve vzduchu. Já mám poměrně silný cit pro spravedlnost. Hrací sál vidím jako svůj svět, kde je na mně, jestli bude fér, nebo ne. A já jsem tam od toho, abych zaručila, že to bude tak fér, jak to jenom může být. A že všichni budou mít stejnou šanci vyhrát. To je moje zodpovědnost.

Co si člověk nesmí zapomenout, když jede na šachový turnaj?
Vypnout zvonění na mobilu.

Hrají v soutěžích ženy proti mužům, nebo jsou to oddělené kategorie?
Standardně jsou kategorie „open“ a „ženy“. Takže teoreticky by ženy mohly hrát proti mužům, ale většinou se to nestává a spíš hrají mezi sebou. Výkonnostní rozdíl tam prostě je. Je to podobné jako třeba v kulečníku. Člověk by si také řekl, že není důvod, aby tam byly samostatné kategorie. Ale jsou, a když hrají ženy s muži, je tam také stále ještě rozdíl ve výkonnosti. Takže ženy mají vlastní kategorii a i mezi dětmi hrají holčičky zvlášť. Tedy pokud jich je dost. Jinak hrají všichni dohromady a jen vyhlášení jsou zvlášť.

Tohle je u šachů zajímavé téma, že je tradičně hrají spíš muži…
Vzpomínám na jeden krajský přebor, který jsem hrála už jako malá, a byla jsem tam tehdy jediná dívka. Skončila jsem poslední, uhrála jsem půl bodu v těžké konkurenci. Ale vyhrála jsem kategorii žen. A nejen kategorii žen, ale taky juniorku do dvaceti, do osmnácti, do šestnácti i do čtrnácti let. Vyhrála jsem všechny tyhle tituly a měla jsem si jít pro pohár. Cítila jsem se hrozně. Takové vítězství je vlastně jenom iluze nějaké slávy.

Kdo jsou vaši šachoví hrdinové?
Jako dítě jsem měla ráda Evžena Gonsiora, což byl hlavní trenér v Královéhradeckém kraji, kde jsem šachově vyrůstala. Ten s námi jezdil na turnaje, dělal rozbory partií, někdy jezdil i na tábory. Potom mě nějakou dobu trénoval a já jsem se cítila velmi poctěna, že jsem v péči takového velkého trenéra. Z rozhodčích bych jmenovala Takise Nikolopoulose z Řecka, který je v současné době asi jedním z nejznámějších rozhodčích. Snažila jsem se od něj naučit způsob myšlení rozhodčího a bylo to velmi zajímavé.

Předpokládám, že v posledních dvou letech se kvůli covidu asi i šachy hodně přesunuly do online prostředí. Jaký je rozdíl mezi šachy „tváří v tvář“ a online?
Ten rozdíl je výrazně menší než u jakéhokoli jiného sportu. Samozřejmě existují různé nástroje, jak hrát tenis nebo fotbal online pomocí herních konzolí, ale u šachu ta partie může být úplně stejná a člověk ji může hrát s někým, kdo je na druhém konci světa. Samozřejmě je tu zvýšená možnost podvádění, protože je to o hodně snazší, než když je rozhodčí s vámi v místnosti. Každý má telefon na dosah ruky a je strašně těžké se na něj nepodívat, protože v něm jsou všechny odpovědi. Je to jako když před dítě postavíte mísu bonbonů a řeknete mu: „Nesmíš si vzít!“ Strašně snadno se k tomu sklouzne. Člověk se podívá na jeden tah, aby si ověřil, že to není chyba. Potom se podívá podruhé, ví, že to vymyslel sám, ale jen pro kontrolu. A dřív, než se naděje, najednou mobil používá. A sám sebe pak většinou ještě přesvědčuje, že nedělá nic špatného, že mu to pomáhá se něco naučit. Naše mysl se tímhle způsobem strašně snadno zblbne.

sachistka_prokopova6

Co proti tomu děláte?
Na oficiálních akcích k tomu přistupují velmi striktně. Když se hrají turnaje online, hráči musí být připojeni přes nějakou online video platformu, kde sdílí obrazovku a jsou zároveň na kameře. Rozhodčí pak hlídají, co se děje na počítačích i co se děje na kamerách. U vyšších soutěží se vyžaduje, aby hráči měli dvě kamery – jednu ze strany a jednu zepředu.

Při online turnajích určitě hraje velkou roli i kvalita internetového připojení…
To je samozřejmě problém. Když se třeba člověk dívá online na film nebo seriál a připojení zakolísá, tak to není až takový problém. Ale pokud máte pár sekund na hodinách, musíte rychle udělat tah, a když ho neuděláte, prohrajete na čas, tak to je velmi emotivní věc. A když po hráčích vyžadujeme, aby měli zapnutý zoom a kamery, tak to všechno vyžaduje poměrně vysokou kvalitu a stabilitu připojení. Když máme globální turnaje, chceme pro všechny hráče stejné podmínky.

Když jste zmínila emoce – spousta lidí si šachy představuje tak, že dva postarší pánové sedí proti sobě, zamyšleně koukají na šachovnici, občas se podrbou ve vousech a za tři hodiny hnou figurou, nebo v lepším případě řeknou „mat“. Jak se v šachu emoce projevují?
Emoce jsou ohromná část celého procesu a myslím, že je to tak u všech vrcholových sportovců. U šachu je každopádně psychická vyrovnanost základem úspěchu. Často vidíte, že si hráči poklepávají nohou, někteří se třesou, viděla jsem jednoho i spadnout ze židle. Je to obrovské psychické vypětí. Šachy jsou navíc strašně přísné. Když tenista jednou uklouzne a zahraje špatně míček, tak je tam vždycky další míček. Ale u šachů sedíte tři hodiny a v jednu chvíli uděláte malou nepřesnost. A ta jedna malá nepřesnost znamená, že tu partii už nejde zachránit. Vy pak musíte bojovat aspoň o remízu, trpět další dvě hodiny a nedá se s tím nic dělat. To vyžaduje opravdu velké odhodlání. Úkolem rozhodčího je ochránit hráče od jakéhokoli dalšího stresu. Když totiž něco nabourá jejich koncentraci, už se to nedá vrátit. Zároveň hráči těžce nesou, když se jim partie nepovede, a rozhodčí je někdy první na ráně, kdo to schytá. Věřte, že klidnit šachisty je někdy nesnadná věc.

Mladý zdravotník se často zabývá první pomocí. Jsou ty emoce na turnaji někdy takové, že je potřeba poskytovat první pomoc? Zažila jste nějaký „šachový úraz“?
Nějaké úrazy jsem zažila, je povinnost mít na turnaji zdravotníka. V době školních turnajů se myslím stalo, že se někdo popral. Na velkých soutěžích se nic takového samozřejmě neděje. Ale na olympiádě jednou došlo k tragické události, kdy hráč v průběhu partie dostal infarkt.

Co vás teď v šachovém i osobním životě čeká, na co se těšíte, jaký si chcete splnit sen?
V srpnu má být v Praze mistrovství Evropy žen, kde bych měla být hlavní rozhodčí. Kromě toho jsem dostala neoficiální dotaz, jestli bych byla volná na jeden turnaj. Zatím o tom ještě nesmím mluvit, ale kdyby se to povedlo, bylo by to skvělé a byl by to asi největší turnaj v mé kariéře.

Jiřina Prokopová

Studovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, konkrétně přístrojovou fyziku se zaměřením na astronomii a astrofyziku, a také aplikovanou fyziku. Od 15 let se ale zároveň věnuje práci šachové rozhodčí. Ve svých 21 letech získala jako nejmladší v historii titul FA (FIDE Arbiter) a na olympiádu v roce 2016 jela jako nejmladší IA (International Arbiter, mezinárodní rozhodčí) na světě. V roce 2020 se stala mezinárodní rozhodčí kategorie A, opět jako nejmladší vůbec. A nejmladší je i jako FIDE Lecturer, tedy trenér, který mezinárodní šachové rozhodčí učí.

Šachová čísla

600 milionů lidí na světě umí hrát šachy

1 milion lidí na světě má mezinárodní rating

19 000 členů má Šachový svaz ČR

1043 je počet možných pozic v šachu, to je jednička a za ní 43 nul

43. na světě je v současnosti nejlepší český hráč David Navara