Supermani a supermanky, na které spoléhají miliony pacientů

Bezpříspěvkových dárců krve je v Česku přibližně čtvrt milionu a je to skutečně pestrá skupina lidí. Mladí, staří, ženy, muži, dokonce i celé rodiny, každý z nich má svůj vlastní dárcovský příběh. Mezi ostatními je na první pohled nepoznáte, přesto jsou to velcí hrdinové, kteří pravidelně a nezištně pomáhají zachraňovat životy úplně cizích lidí. A pár z těch, kteří už získali významná ocenění od Českého červeného kříže, vám teď představíme.

_krejci

Mgr. Zdeněk Krejčí: Poprvé daroval krev už v roce 1983

Plnou krev, plazmu nebo krevní destičky daruje už bezmála 40 let a za 185 bezpříspěvkových odběrů už získal mnoho vyznamenání Českého červeného kříže, včetně vzácného Zlatého kříže 1. třídy. Zapsaný byl dokonce i v registru dárců kostní dřeně… A asi vás nepřekvapí, že mezi dárci jsou i jeho manželka a syn.

Za své dárcovství jste získal řadu ocenění. Co pro vás osobně znamenají?
Každé ocenění mělo pro mě určitý význam. Vždy se jednalo o slavnostní předání. Velice rád vzpomínám zejména na slavnostní předávání v červnu 2015, které se konalo na Staroměstské radnici. Tenkrát jsem přebíral Zlatý kříž 3. třídy. Moje manželka, kterou jsem přivedl k dárcovství přebírala zlatou medaili a syn dostal stříbrnou medaili. To jsem byl opravdu na svoji rodinu hodně pyšný. Taková shoda okolností se asi nestává každý rok.

Mimořádným zážitkem se pro mě stalo předávání Zlatých křížů za 160 bezpříspěvkových odběrů, které se uskutečnilo v Kaiserštejnském paláci v Praze dne 17. 5. 2019, kterého se zúčastnil prezident ČČK Marek Jukl, který je rovněž nositelem Zlatého kříže, a mezi jinými hosty byla i Alena Gajdůšková, místopředsedkyně sociálního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dalším takovým mimořádným zážitkem pro mě bylo setkání mnohonásobných bezpříspěvkových dárců krve s manželkou prezidenta republiky, paní Ivanou Zemanovou, v reprezentačních prostorách Pražského hradu dne 12. 11. 2019.

Co vás vlastně přivedlo k dárcovství krve?
K dárcovství krve mě přivedl můj o rok mladší bratr, který dával krev poprvé v lednu 1982 v rámci svého zaměstnání, společně se svými kolegy z práce. Doma vyprávěl, jaké to bylo, jak má z toho dobrý pocit… Já jsem poprvé daroval krev 7. 1. 1983 v Roudnici n. L.

A zmíním ještě jednu zajímavost ze své dlouhé dárcovské historie. V srpnu 1997 už jsem pracoval v Praze a nějak jsem se dozvěděl, že se dává krev s Českým rozhlasem. Tak jsem se vypravil v daný den na „Vinohradskou 12“. Byl jsem překvapený, jak jsou zde odběry organizované. Hlavně zde byli úžasní lidé, kteří měli dárcovství na starosti. Dárci dostávali svačiny, ovoce, nějaké propagační předměty, časopisy apod. Vlastní odběry se ale konaly v autobusu!

Darujete pravidelně, co je pro vás hlavní motivace pokračovat?
Jsem si vědomý, že darováním dělám záslužnou věc, jedná se o pomoc neznámým, potřebným lidem. Krev ani její složky se nedají ničím nahradit. Pokud bych to měl brát osobně a trochu „sobecky“, pak je každý dárce vlastně stále pod lékařskou kontrolou – je mu odebrán vzorek krve na kontrolu, změřen tlak a teplota. Darovat krev může opravdu pouze zdravý člověk. I to je trochu motiv.

Co byste vzkázal lidem, kteří se bojí samotného odběru?
Co vzkázat lidem? Opravdu se nemusíte ničeho bát. Jako perličku ještě uvedu, že přestože mě sestry při mých 185 odběrech píchly do rukou celkem 370x, nikdy jsem se na vlastní vpich jehly do žíly nedíval, odvracím hlavu, zavírám oči. Jakmile je ale jehla v žíle, už mi pohled na jehlu nevadí. Krev je zkrátka potřebná a nikdy nevíte, zda ji náhodou nebudete potřebovat buď vy sami, nebo někdo z vašich blízkých.

Další příběh si přečtěte ZDE

 

Mgr. Zdeněk Krejčí, 61 let, bývalý učitel a nyní policista, 185 odběrů, držitel Krůpěje krve, medaile prof. MUDr. Jana Janského (bronzové, stříbrné i zlaté), Zlatého kříže ČČK (3., 2. a 1. třídy).