Saša Lukešová: Pomoc jako od seriálové hrdinky

Žákyně třetí třídy základní školy v Úvalech u Prahy Alexandra Lukešová si musela poradit během velmi náročné situace, kdy její 89letá prababička spadla ze schodů a těžce si zranila hlavu. Nezmatkovala a postupovala přesně tak, jak to viděla u herců seriálu Modrý kód ve společné kampani Českého červeného kříže a FTV Prima Když jde o život. Za profesionální postup Saša dostala pozvání na natáčení svého oblíbeného seriálu a také Interaktivní kurz první pomoci pro sebe a své kamarády.

Sasa_pani_Jirutkova

Sašo, řekni nám nejdřív něco o sobě, co máš ráda a co tě baví ve volném čase?
Ze všeho nejraději zpívám a chodím na dramatickou výchovu. Od první třídy hraji na kytaru a na flétnu. Chodím na tanečky, na aikido a také do klubu mladých vědců, kde hrajeme deskové hry a děláme pokusy. Také mě baví nosit různé účesy, a tak jsme s mamkou a sestřičkou natočily na internet 1. školu účesů, kde ukazujeme holkám, jak a co si učesat. Je tam také účes, kterému jsem dala název Modrý kód, protože mám moc ráda tento seriál.

K první pomoci ses dostala hodně malá, bylo ti sotva 9 let. V čem to při poskytování první pomoci podle tebe mají děti těžší než dospělí?
Dospělí jsou silnější a dokážou člověka třeba přetočit na záda, což mně právě u babičky, které jsem dávala první pomoc, nešlo. Také mají větší sílu a můžou tak poskytnout lepší masáž srdce. Ale to se asi netýká naší party, která byla na kurzu první pomoci, protože když jsme trénovali masáž srdce, tak jsme málem tou silou promáčkli figurínu. Největší sílu měli Šimon a Máťa, kteří jsou moji kamarádi z aikida. Dospělí mají jednodušší i to, že mají mobil pořád u sebe. Některé děti ho třeba nemají vůbec.

Bylo štěstí, že jsi mobil měla zrovna u sebe. Nebo ho máš s sebou vždy?
Vždycky ne. Občas ho zapomenu nebo ho nemám dobitý. Ale teď si dávám už pozor. Když jsme jely k prababičce, tak jsem si ho málem zapomněla doma. Když jsem potřebovala volat 155, tak jsem měla jenom 12 % baterie a měla jsem velký strach, aby se nevybil. Od té doby se ho snažím mít nabitý a u sebe.

Život tě už takto malou dostal do situace, kdy bylo potřeba poskytnou první pomoc. Co se vlastně stalo?
Jeli jsme s mamkou a sestřičkou Míšou za prababičkou. Bylo jí skoro 89 let. Žila už sama. Bylo to akorát na čarodějnice. Ráno jsme snídaly a dlouho si povídaly. Maminka ještě předtím, než jsme měli odjet domů, jela s mojí sestřičkou babičce na nákup. Mně se nechtělo, chtěla jsem být ještě s babičkou, a tak jsem zůstala s ní a dívaly jsme se na televizi. Babička pak vstala, že půjde na záchod a najednou jsem slyšela obrovskou ránu. Tak jsem hned vyběhla, abych zjistila, co se stalo. Babička spadla ze schodů a ležela na zemi. Později jsme se dozvěděli, že se nesmekla, ale že jí selhalo srdíčko.

Ty jsi neváhala a poskytla jí ihned první pomoc. Prý jsi byla strašně statečná. Co jsi udělala?
Věděla jsem, že musím ihned něco dělat, protože jsem doma sama. Vybavil se mi v hlavě takový návod, co mám udělat. Nejdřív jsem na babičku promluvila, abych zjistila, jestli je při vědomí. Ale neodpovídala. Pak jsem zkontrolovala, že babička dýchá – dýchala hodně nahlas. A potom jsem ji zkoušela přetočit na záda, ale nešlo mi to. Věděla jsem, že když tyto věci udělám, tak teprve pak mám volat 155. A to jsem tak i udělala.

Kde ses tenhle postup naučila?
Ve škole jsme se učili, že máme volat 155, když se něco děje. Ale k tomu, abych přesně věděla krok po kroku, co mám dělat, mi pomohly televizní spoty o tom, jak se zachraňuje lidský život. Hned se mi vybavila doktorka Krutinová ze seriálu Modrý kód. V jednom ze spotů stojí u člověka, který se nehýbe, a říká lidem, co mají přesně dělat. Naštěstí jsem si to pamatovala a udělala to podle ní.

Viděla jsi všech pět dílů televizní kampaně Když jde o život?
Moc ráda se dívám na seriál Modrý kód, a proto mě také zaujalo, jak lékaři ze seriálu ukazují, jak se zachraňují životy. Viděla jsem všechny díly několikrát, protože běžely v televizi často.

Dostáváme se k samotnému volání 155. Pardubická záchranná služba kontaktovala tvoje rodiče, aby ti mohla poděkovat za profesionální hovor. Zároveň požádala rodiče i tebe, abys o všem řekla do televize, protože tvoje chování může inspirovat další děti, a dokonce i dospělé. Vzpomeneš si, jak jsi při hovoru postupovala?
Ještě, než jsem se představila, tak jsem řekla město, kde babička bydlí, a ulici a číslo domu. Řekla jsem, že jsem sama s babičkou, že je v bezvědomí, že jí teče krev z hlavy, že dýchá a že mi nejde otočit. Pán na telefonu se mě zeptal, jestli je někde blízko dospělý člověk a jestli když pro něj půjdu, to nebude nebezpečné. Řekla jsem, že půjdu za tetou Miládkou, která je babiččina sousedka. Řekl mi, ať nepokládám telefon. Předala jsem ho tetě na ucho a ona už pak šla babičce pomoc. Asi za dvě minutky potom už tam byla záchranka.

Dokonce ten pan záchranář potom za tebou přijel do školy, aby ti předal ocenění…
Ano. Přijeli dva a přímo lékařským autem. Povídali si s námi ve třídě a pak nám ukazovali auto, a mohli jsme vyzkoušet i houkačku.

Za odměnu a jako poděkování ses byla také podívat v zákulisí na natáčení seriálu. Potěšilo tě to?
Z toho jsem měla obrovskou radost! Nemohla jsem se ani dočkat, až tam půjdu, protože seriál Modrý kód mám moc ráda. Nejvíc jsem se těšila na Mery, kterou hraje Sabina Laurinová, a moc jsem si přála, aby tam zrovna ten den byla. Chtěla jsem pro ni připravit dárek, tak jsem jí namalovala obraz, kde je ona.

 

Co tě na zákulisí seriálu nejvíc překvapilo?
Prostory v seriálu, když se na něj díváte v televizi, vypadají menší, ve skutečnosti jsou obrovské, aby se tam vešly kamery. Nejvíc mě překvapila bábovka, kterou tam měli jako rekvizitu. Říkali mi, že je pravá, ale akorát už ztvrdlá. Krásně ale pořád ještě voněla. Ale nejlepší bylo, že si na mě Sabina Laurinová udělala čas a všude mě provedla a také mi nabídla tykání. A měla velkou radost z toho obrazu.

Prý tam na tebe čekalo ještě jedno překvapení?
Celou dobu jsem se dívala, jak herci natáčí a s některými jsem si povídala. A pak to přišlo… Paní Jirůtková z Červeného kříže ke mně přišla a dala mi obrovský voucher, kde bylo napsáno, že dostávám kurz první pomoci pro mě a mých 11 kamarádů. Najednou mě ti herci zvedli, posadili na takový ten pult, co mají na recepci, vzali k sobě a začali tleskat. To bylo velké překvapení.

 

Jak jste si kurz užili a co vás bavilo nejvíc?
Užili jsme ho všichni. Povídali jsme si o tom, jaká čísla se mají kdy volat a proč. Co se může stát a jak se máme zachovat. Nejvíc nás ale bavilo, že nám pan doktor Honza dělal na ruku různá zranění, která byla jenom jako. Někdo byl třeba jako popálený a měl na ruce puchýře, někdo pořezaný, někdo měl jako zlomenou ruku, někomu se udělalo jako špatně. A ostatní museli poznat, co nám je a dát nám první pomoc.

Zjistila jsi tam o první pomoci něco, co jsi do té doby nevěděla?
Naučila jsem se, jak se váže šátek, když má někdo zlomenou ruku.

Chtěla bys jednou být doktorka, nebo spíš herečka?
Doktorkou bych nechtěla být, protože nemám ráda krev. Tou by mohla být moje šestiletá sestřička, které krev ani injekce vůbec nevadí. Já bych chtěla být herečkou, protože mě baví hrát. Přišla jsem k tomu díky mojí paní učitelce na dramatickou výchovu Daně Králové, ke které už chodím čtyři roky.

Příběh tvojí babičky nakonec skončil smutně. Po převozu do nemocnice za několik hodin umřela. Tebe moc trápilo, že se jí nepodařilo zachránit život. Říkala jsi do médií něco moc moudrého, co určitě pomůže dalším dětem a lidem, můžeš nám to připomenout?
Že když můžeme, tak máme poskytnout první pomoc. Ale to, jestli život bude zachráněný, nemůžeme už ovlivnit. To už záleží na tom, co můžou udělat lékaři nebo také na nějaké vyšší moci. Proto bych chtěla všem říci, že ať se děti nebojí a jsou stateční a ať udělají maximum.

A teď z trochu veselejšího soudku: už brzo budou velké letní prázdniny. Co máš v plánu?
Pojedu do Letní herecké školy a tam se těším nejvíc. Budeme tam zpívat, moderovat, natáčet, hrát. A na ten tábor se jezdí podívat i herci a byla tam i Sabina Laurinová a možná tam zase přijede. Dostala jsem taky od Červeného kříže hodně knížek o první pomoci. Učila jsem už nějaké věci moji sestřičku Míšu, a možná to budu ukazovat i ostatním dětem na táboře.