To je jízda!

Náš druh se po světě pohybuje už zhruba 200 000 let. To, že jsme se za tu dobu dostali od poskakování trávou až k meziplanetárním letům, je jeden z největších úspěchů lidského pokolení. I když má doprava také své stinné stránky, pozitiva rozhodně převládají. Bez ní bychom se daleko nedostali... 

_to-je-jizda-kocar

Dopravu sice můžeme považovat za samozřejmost, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejzákladnějších předpokladů fungování naší i jakékoli jiné civilizace. Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že historicky nejúspěšnější národy a společnosti jsou právě ty s dobře organizovanou dopravou. Egypťané a vládci afrických království, kteří dokázali dopravovat zboží až do dnešní Indonésie. Řekové s loďstvem ovládajícím Středozemní moře, Římané se sítí silnic propojující celou Evropu. Vikingové, kteří dávno před Kryštofem Kolumbem objevovali pobřeží Ameriky. Oproti tomu staré středoamerické civilizace Mayů a Aztéků, které neměly dostatek vhodných tažných zvířat, a nikdy proto nenašly využití pro kolo, se odjakživa potýkaly s omezenou dopravní obslužností. Podle některých teorií to vedlo k potížím se správou velkého území, k politickým i hospodářským problémům, které vyústily až v pád celých civilizací. Jinými slovy – doprava je velmi důležitá součást našeho života a stojí za ní celá tisíciletí úsilí a lidské vynalézavosti. Až budete mít chuť si stěžovat, že má váš autobus pár minut zpoždění, buďte trochu shovívavější.

Velká cesta dopravní historií

1. Pravěk

První a dlouho jediný způsob, jak se dopravovat z místa na místo, byly naše vlastní nohy. To, že by nám v přesunech mohli pomáhat silnější a rychlejší tvorové, jsme možná tušili dlouho, ale první domestikovaní čtyřnožci, osli a koně, se u nás ustájili až zhruba ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem. Velbloudům to trvalo ještě o dva tisíce let déle.

2. Starověk

Někdy kolem roku 3500 př. n. l., čili v době, kdy jsme se učili jezdit na koních, učinil neznámý sumerský génius jeden z největších vynálezů lidské historie. Vymyslel kolo. Umožnil tak poměrně snadnou přepravu těžkých nákladů na velké vzdálenosti a lidstvo se mohlo vydat osidlovat svět. Přibližně ve stejné době jsme také vynalezli první dopravní prostředek, který se nespoléhal na sílu svalů (lidských ani zvířecích). Lodě opatřené plachtami začaly brázdit vody velkých řek Číny, Mezopotámie i Egypta a časem se odvážily až na otevřené moře.

3. Řecko a Řím

Vládci velkých středomořských civilizací si dobře uvědomovali důležitost dopravy. Vynakládali proto velké úsilí na budování sítě dlážděných cest a silnic umožňujících bezpečnou přepravu lidí, zboží a rychlé přesuny vojska. Římany vybudovaná síť silnic měřila celkem kolem 80 000 km a pokrývala celou Evropu až po dnešní Británii. Antičtí loďaři mezitím stavěli čím dál tím větší lodě a kvůli bezpečné navigaci začaly kolem pobřeží růst majáky. Ve velkých městech se poprvé objevila i veřejná doprava. Sice ji zajišťovala jen zastřešená nosítka určená pro nejmovitější lidi, ale cesta k dnešním tramvajím a metru byla započata.

4. Středověk

Po pádu Římské říše evropská doprava prudce zabrzdila a dlážděné silnice se změnily v hrbolaté a blátivé stezky. Oproti tomu se doprava a stavba sítě silnic dále rozvíjela v Arábii. V Bagdádu, který se stal tehdejším světovým centrem vědy a umění, dokonce začaly v 8. století vznikat cesty kryté přírodním asfaltem. Námořní doprava na tom byla podstatně lépe. Čínský vynález kompasu usnadnil navigaci na otevřeném moři a nastavitelné plachtoví zase umožnilo budovat lodě ovladatelné malou posádkou a bez veslařů zbyl na lodích daleko větší prostor pro náklad. V 15. a 16. století už se stavěly trojstěžňové karavely a galeony, které byly schopny cestovat podél pobřeží až do Asie a Afriky a podnikat zaoceánské cesty. Důležitost námořní dopravy pro rozvoj obchodu způsobila, že se z přímořských států jako Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko a Velká Británie stávaly světové velmoci.

5. Novověk

Evropské státy si čím dál tím více uvědomovaly význam vnitrostátní dopravy a podnikaly kroky ke zlepšení komunikací. Koncem 17. století v Británii vznikaly spolky bohatých kupců, kteří od parlamentu získaly právo budovat dlážděné cesty lemované zájezdními hostinci a vybírat za jejich používání mýtné. U nás začaly udržované komunikace růst až v 18. století za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Takzvané císařské (erární) cesty kopírovaly zavedené kupecké trasy mezi velkými městy (Praha, Brno, Olomouc). Kolem roku 1850 už dosahovala délka silnic v Čechách a na Moravě více než 4000 km. Přes pokrok ve stavbě silnic bylo stále výhodnější přepravovat těžké náklady po vodě. K rozvoji říční dopravy významně přispěla regulace řek a plavební komory, které byly vynalezeny už v 15. století v Itálii – na jejich zdokonalení se podílel i Leonardo da Vinci! V 18. století se říční doprava rozmohla v celé Evropě. V Británii, Nizozemsku a Francii kvůli ní vznikala složitá síť umělých kanálů, po kterých pluly lodě poháněné parními stroji.

6. Devatenácté století 

Jak víme, 19. století se nazývá stoletím páry a železnic. Zásluhu na tom má anglický inženýr George Stephenson a jeho syn Robert, jejichž lokomotiva vyjela na trať mezi Stocktonem a Darlingtonem v roce 1825 (cestu dlouhou 40 km jela asi hodinu). Je zajímavé, že už z této doby pochází rozchod kolejí 1435 mm, který je dodnes standardem ve střední a západní Evropě, Severní Americe, na Blízkém východě, v Austrálii a v Číně. Zbytek Evropy za Británií příliš nezaostával a české země byly v železniční dopravě významným hráčem. Železnice z Budějovic do Lince byla dokonce nejstarší na celém kontinentě, i když po ní vagóny z počátku tahali koně. V roce 1835 už se začala stavět dráha z Vídně do Břeclavi a o deset let později byl zahájen pravidelný provoz mezi Prahou a Vídní.

7. Dvacáté století a současnost

Motory Karla Benze a Rudolfa Diesela se zasloužily o počátky dopravy automobilové. Do první světové války šlo spíš o experimenty technických nadšenců, ale hned po válce se díky automatizované výrobě stal automobil běžným dopravním prostředkem. Přestože na velké náklady byla (a je) stále výhodnější železnice, automobilová doprava byla pružnější a schopná doručovat náklad i pasažéry od dveří ke dveřím. Po druhé světové válce už v podstatě na silnicích nejezdila jiná než motorová vozidla. Po světě dnes jezdí asi 1,5 miliardy automobilů a létá na 20 000 letadel. Do roku 2035 má přibýt další půl miliarda aut a 15 000 letadel.

 

8. Budoucnost

Doprava se v budoucnu pravděpodobně vydá několika směry. Jeden bude veden snahou o co nejmenší dopady na životní prostředí. Budou se vyrábět elektromobily či vozidla poháněná vodíkovými články. Namísto řidičů je budou ovládat autopiloti přebírající informace přímo z vozovky protkané síťovými vlákny. Zácpy, kolize a smogem zamořená města se stanou minulostí. Druhý směr dopravy povede vzhůru. Leteckou dopravu zrychlí suborbitální letouny schopné překonat obrovské vzdálenosti během pár hodin. V neposlední řadě se naše doprava přestane omezovat na Zemi a první cestující se vydají do vesmíru. Vlastně už se vydali. První vesmírný turista Dennis Anthony Tito letěl na mezinárodní vesmírnou stanici už v roce 2001 a následovalo ho dalších sedm cestujících. Letos se počítá s obnovením programu vesmírné turistiky. A co vy, letěli byste?

_to-je-jizda-budoucnost_obr